Šaty v barvě champange, dlouhé rozpuštěné blond vlasy, opálená pleť... Mrkne svýma hnědýma očima na osobu, která stojí vedle. Je to vůbec možné? Opravdu mám takové štěstí? Ptá se sama sebe. Opálený fešák v krémovém obleku a růžovou vázankou zvedne zrak a upřeně se na ní podívá, oplácí úsměv a odhalí dvě řady bílých zubů. Je to pravda! Po vzájemné výměně pohledů řekne ono očekávané: "Ano!" .....
Po chvíli cosi chladného a vlhkého ucítí na své tváři... Teď? Co je to k sakru? Že by si o obličej otřela trošku deštěm zkropenou svatební kytici? Oh, vždyť jsou to její mokré vlasy! Proč ale má mokré vlasy? Už chápe... Kapky deště... Návrat do reality je o moc tvrdší, než když se včera probudila po pekelném večírku.
Nejčastější hudbou života je lež
Věřit bude veliký problém! A vůbec, uvěřit sama v sebe, nebo jen ve druhé? Neví, mokré vlasy odlepí z obličeje a položí knihu, kterou držela. Zase usnula venku, po kolikáté už? A teď ještě začalo pršet... "Ublížil jsem ti, nic takového sis nezasloužila".... Stále stejná pohádka, jedna a tatáž hudba, jeden text. Kdy už se všichni naučí říkat to, co opravdu chtějí a co také opravdu cítí? Koukne na knížku, "Kniha komunikace"... Bože, to by si měl přečíst každý. A hlavně já, říká si v duchu. A prosí Boha, aby si to přečetli všichni, které v budoucnu potká. Už nechce cítit tu prázdnotu. Ten člověk. Vzpomene na jeho rysy. Stále nemůže uvěřit. Bylo to už tak blízko... A co ten druhý? Ten třetí? Mohli by jich být stovky. Je jich milion. Lidí jsou miliardy, ale ona už nevěří, zatím nikomu.
Uklidí věci na terase, vezme do ruky připravenou tašku, zamkne dům, v ruce klíče a kráčí na příjezdovou cestu. Poslední ohlédnutí, pak sedne do vypůjčeného vozu a stáhne střechu. Přestalo alespoň pršet. Možná bude dnes nakonec ještě hezky. Jak dlouho se asi dá žít bez důvěry. Pustí rádio. Reality show Práskač. Další odhalená nevěra v tomto pořadu, v pořadí již několikátá, neuvěřitelné.... Páni, dokonce volala do rádia sama milenka. Byla zhrzená, určitě i nešťastná, chápe ji, chtěla oplatit bolest. Ale pomstu by ona sama nezvládla, myslela na ní, to ano, ale nemá na to žaludek. Pohled na nebe a zpět, mraky jsou pryč, odletěly... Kam odletět, kde bude hezky a milo? Existuje vůbec místo, kde lidé nelžou a říkají si jen pravdu? Možná by mělo vzniknout.
Jsme prázdné schránky, pokud přestaneme věřit? Těla bez duše?
Píp píp, smska.... Ale není od něj. Na co pořád čeká? Snad nedoufá? Ne, opravdu už nedoufá. Byly doby, kdy doufala hodně, ale to už je tak dlouho... Vlasy vějí ve větru, cesta dlouhá, doklady připravené. A co Martina? Nechá ji v tom? Ona si poradí i bez ní, Martina totiž ještě pořád věří, šťastná to žena... Ale ona už ne. Zjišťuje, jaká je to neskutečná prázdnota. To zjištění, že už nevěří. Slabé dvě hodinky jízdy, vlasy pocuchané, tváře ošlehané, ale nevnímá. "Vaše doklady, prosím." Mlčky vytahuje, ukazuje. "V pořádku, šťastnou cestu." Nepoděkuje, cesta nebude šťastná. Bude to cesta dlouhá, zase bude hledat. Hledat, kde se spálí. Ale nejsem na to už stará?
Píp, píp, další smska, Filip je v pořádku doma. Syn. Miluje ho. Jeho otec se o něj na těch pár měsíců postará. Slíbil to. Ježíši, slíbil to? Ale kolik toho už slíbil? Snad má alespoň dostatek té otcovské lásky a péče, tady zatím nezklamal. Další dvě hodinky jízdy uplynuly. Přemýšlí, kolik rolí už hrála? Dcera, sestra, manželka, matka, milenka, přítelkyně... Už jich bylo dost. Chce být sama… Ne, nechce být sama! Samota, prázdnota. Ví vlastně někdo, jaké to skutečně je? Každý mluví o bolesti, zklamání. Jsou to mnohdy jen prázdné pojmy. Ona viděla bolest, zažila i fyzickou bolest. Jen na to nevzpomínat. Ale tahle, zdá se, je ještě mnohem horší. Prázdnota.... Co to vlastně je? Může jen říct: "Ne, to já nechci!"
Znovuobjevený klid a odpuštění
Další hodina jízdy, do údolí sestoupila tma, zatahuje střechu. Vidí ho. Jeho obrysy. Cítí ho, je tak překrásný a šumivý. Oceán. Ta vůně, bože, to je nádhera. Tady jistě zapomene. Na všechno zlé. Tady se naučí věřit sama sobě. O zbytku zatím pochybuje. Vlastně ani moc nepřemýšlí. Prázdnota se usadila i v hlavě. Alespoň je hlava v bezpečí. A co dál? Odemyká si dveře, tady je překrásný klid. Bez jakéhokoli zdržování či vybalování si sedá ven na předzahrádku se sklenkou bílého vína.
Poslední myšlenka bude patřit jemu. "Máme jiné priority. ", řekl... Nehledá chyby, kdepak, už jen odpuštění a klid. Není cesta zpátky, jen vpřed.
