Tak jak je to tedy s těmi hrami

Sice mám za sebou dokončenou výuku na téma "Teorie her", ale moje zamyšlení bude směřovat mimo obor mikroekonomie. Ačkoliv na poli ekonomickém by bylo vše o mnoho jednodušší. Platí tam totiž jasná pravidla, otevřené definice, nezpochybnitelné fakty a všichni se jimi řídí a vědí, jaký bude výsledek, pokud se zachovají tak či onak. Co ale "Teorie vztahových her"? Tato sféra je natolik spletitá, že by dokonce snad zasloužila rovněž studijní obor. A možná by pak i ubylo stesků, zklamání, naštvání, rozchodů a bůh ví, čeho ještě. Ano, ano, kdyby nás tak učili již od základní školy umění mezilidské komunikace a chování se ve vztazích, ať už jde o vztahy jakékoliv.

Nějakou řádku let jsem vnímala a naslouchala radám přátel, kolegů, rodiny, chytrým časopisům a vševědoucím plátkům na internetu. Neříkám, že jsem se jimi řídila, jsem ten typ, co si vždy udělá nakonec stejně vše po svém, ale vnímala jsem je. Všichni a všude radí to samé. Hrát. A toto několikaleté vnímání se ze mě v poslední době dere na povrch a moje hlava je plná otazníků. 

Vztahové hry. Umění komunikace. Manipulace. Taktika a strategie. Vážně je to v opravdovém světě tak? Skutečně to všechno, co je mezi námi lidmi, fuguje na těchto principech? Když mám touhu, aby mě muž někam pozval, budu dělat nedobytnou pevnost, hrát si že nemám zájem, i když zájem mám? Když má muž zájem pozvat někam ženu, začne vymýšlet neuvěřitelné příběhy, dělat se lepším, než je, hrát na city, inscenovat náhodné setkání a podobně? Zde ale vsunu zásadní fakt a to ten, na který mě upozornil jeden mužský element: "Muž nechce nikdy ženu jen někam pozvat, veškerá energie, která je kladena do balení, je do něj vložena proto, že balení končí sexem." Prásk. Spadla mi čelist. No dobře. Pojďme si to zrekapitulovat. Asi pro mě bude žalostně těžké uvěřit faktu, že muž chce trávit chvíle se ženou jen proto, že na konci té chvíle (nebo i uprostřed) dojde k sexu, ale dejme tomu, že to tak skutečně je. Takže pokud něco chci "hraji" nějakou roli, či onu hru, aby se to něco stalo. U mužů je to příběhování, vymýšlení a vylepšování ještě relativně v mezích, ale u žen? Ženy se chovají přesně opačně, aby dosáhly svého cíle. Předstírají nezájem. 

A teď mne zajímalo, zda tomu tak opravdu je. Zda to je vážně to, co na lidi platí. A bohužel se většinou potvrdilo, že ano. Mezilidská komunikace je tak úžasný a rozmanitý nástroj a my ji využíváme tak málo a tak nudně. Vlastně neustále cyklicky. Neumím definovat, kdy a proč tyto lidské podivné hry vznikly, ale upřímně neděkuji za to. Vymizel tak díky nim totiž nejeden úžasný charakterový rys. Například spontánnost, upřímnost, umění vyjádřit radost, sdílené štěstí a euforii, otevřenost, důvěryhodnost, temperament a impulzivnost. Díky hrám je ve vztazích spoustu faleše, strachu, neupřímnosti, nepochopení, nenaplněného očekávání a zklamání. 

Stále to souvisí s tím, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše? Možná že ano. A možná, že nás jen na tuto cestu někdo navedl a my po ní jdeme, ani nevíme, jestli je dobrá. Proč mají muži nečekaný zájem o ženu, která je ignoruje a "hraje" si na nedostupnou? Naopak slečna, která muže potěší milou poznámkou a úsměvem, bude brána jako "snadná kořist, dostupná až vlezlá...". Je to prazvláštní. Člověk by řekl, že v dnešní době není o tuto formu upřímnosti zájem. Samozřejmě neříkám, že se takto chovají všichni. Ale to vzbuzuje práve ten zmatek. Někdo je potěšen upřímností, na někoho "platí" hra a faleš.

Ale možná, že kdyby si přestali všichni na něco hrát a chovali se tak, jak opravdu chtějí a jak to opravdu cítí, tak by se dýchalo volněji. Anebo ne, a celý svět by se zbláznil úplně.