....... Připadalo mi v tu chvíli, že snad ten pocit ze sebe nikdy nesmyju, drhla jsem se lufou, mýdlem, peelingem, "Bože, to je děs, že já jsem tam, husa hloupá, chodila!", ale teď už nemá smysl brečet nad rozlitým mlékem. Vlasy umyté, pokožka vydrbaná, možná snad až do krve, no tak ať...
Dnes už mě stejně nikdo neuvidí, jen peřina a šerosvit z notebooku, potřebuji dopsat pár komentářů, jinak bych dostala od šéfky pěkně vynadáno, uuff. Jednu nohu spustit z vany, druhou pečlivě osušit, zdá se mi, že polovina pohybů, které denně dělám, jsou robotické, stále se opakující, nudné úkony... Je to kolotoč, kolotoč pohybů, kolotoč pocitů, myšlenek..., kdepak, je to centrifuga, ano, z té je mi taky vždycky špatně. Druhou nožku ladně přehoupnu přes okraj vany a postavím se na měkoučký koberec, vždycky si přál v koupelně malý huňatý koberec, tak ho má, ale moc po něm nechodí... No, třeba se po něm projde dnes... Předkloním hlavu, vysuším si vlasy ručníkem, jenže když ručník přiložím k obličeji a vdechnu jeho vůni, kterou hned poznávám, na zem se začnou snášet drobné kapičky slz, kap, kap, kap, zcela automaticky a bezprostředně... Vůně může navodit tolik myšlenek, že se o tom nikomu ani nesnilo. Přivoň si ke známému předmětu a zavři oči a zkus nemyslet na nic, nepovede se ti to...
Za všechno můžou mobily
"Aaa, aaaa, aaoouu, ou her eyes her eyes, make the stars look like they're not shining......", známá melodie se line z mobilního telefonu. Zahazuji ručník, otevírám veliké šoupačky z koupelny a rychlou chůzí kráčím teď už bez ručníku ke stolu, pohled na fotku, drnčící mobil s fotkou... Už bych si mohla přestat ty fotky přiřazovat, možná je načase spíš některé vymazat...
"Ano, prosím? Ahoooj..." Rozjařený hlas na druhé straně, evidentně tomu veselí ještě pomohla trocha, možná větší trocha, šampaňského: "Ahoj zlato, jsem tak rád, že jsi přišla, chci ti ještě jednou poděkovat!" Zatlačím slzu a zoufalý zvuk, který se dere z hrdla: "Je to je ehm milé, já taky děkuji, ehm, ráda jsem tě viděla, bylo to velký..." Druhý hlas se stará: "Snad už nespíš? Zníš nějak rozespale.." Vykulím oči a nutím se do fajnového tónu: "Ne, ne, to víš, že ještě nespím, znáš mě přece, noční pták, ještě mám spoustu práce a tak, dávala jsem si vanu, teda sprchu.... A teď se akorát suším."
Patrik se odmlčí... Pět sekund než nabere dech: "Zítra odlétáme....." Odmlka, ani já nic neříkám, využiji své právo mlčet, neodpovídat.... Jenže to vypadá, že podobné právo chce využít i osoba na druhé straně aparátku. "No, dobře", prolomím ticho, "Myslím, že si to moc užiješ, tedy užijete..." Druhý, mužský, hlas zní už o poznání veseleji: "Děkuju, jsi fajn holka, já jsem to vždycky věděl, pošlu fotky, zavolám ti, až dojedu, že jsem v pořádku." Beru si župan a vycházím na terasu, obracím oči k obloze, bude pršet, ale den si vybrali krásný, celý den jasno, sluníčko...
Přetvářka nebo láska?
"Vyšlo ti to....Počasí bylo krásné a v Melbourne je teď taky krásně..."Páni, kde se ve mě bere ta přejícnost? A ten hlas, pokora, klid? Je to přetvářka? Já už ani sama nevím. Pohodím hlavou, možná je to přetvářka, netuším, zda mu dokážu přát štěstí s jinou ženou, chci, aby byl šťastný, ale mělo to být se mnou. Pokud je šťastný s jinou, proč jsem toho zrovna já musela být svědkem. Ale, co to říkám, vždyť jsme se domluvili, zachovám klid a paniku. "Tak fajn, jsem rád, že jsi dojela v pořádku domů, cesta bude dlouhá, ale určitě zavolám po příletu. A prosím, nezlob se na Elišku, nikdy by to na tebe nevylila schválně, byla jen trošku rozlítaná... Mimochodem, jinak předpokládám, že šaty jsou v pořádku?" Směje se.
Jasně, proč by se nesmál, nemůžu se na ni zlobit, červené víno na mých naprosto úchvatných světle růžových šatech sice udělalo božský flek, ale je mi to jedno, nebyl to můj den. A pak, po cestě domů, mi ještě Filípek, můj pětiletý sny, hodil svatební dort do klína. "Ne, nezlobím se, zlato, vím, že to nebylo schválně, teď už jsou na těch šatech skvrny dvě, kromě vína přibyl i svatební dortík, mám šaty jako sváteční tabuli… I když možná bych pochopila i kdyby to schválně bylo, ukořistila jsem tě nevěstě na dlouhou dobu." Lehké pousmání: "Aaa, Filípek nám řádil? Já vím, všimla si toho, to si buď jistá, ale ona není žárlivá a pak já jsem kliďas, vždyť mě znáš, ale seklo ti to, vážně jsi opálená z práce na zahradě? Ty kecko!"
Zatažená obloha? Kdepak znamení
Kapky, další kapky... A už prší.. Říkala jsem to. Není to náhodou znamení? Ale jaké? Jaké tohle může být znamení?? Ví Bůh.. Je právě 21:07, před 7 hodinami přesně si vyměnili prstýnky... "No jo, týden jsem se s těmi záhony prala, ale už konečně vypadají ty kytky k světu, škoda, že jsi to neviděl, když jsi tu byl naposledy, byl ještě sníh... Vyfotím je a pošlu na mail, vážený pane spisovateli!" Teď už se usmívám i já, vždycky mi zvedne náladu, v nejbolestivější den, možná v životě, se dokážu smát tomu, co říká.
Láska není o tom, že je vám spolu hezky, není jen o tom, že jste v pohodě, bavíte se a užíváte si. Skutečná láska je o tom, že máte vedle sebe někoho, kdo s vámi bude a postará se o vás i po tom, co se vybouráte v autě a už budete navždy odkázáni na vozíček. To není přímo z mé hlavy, ale v okamžiku, kdy jsem to zaslechla jednoho večera v příjemné kavárničce, kde se mi změnily priority, bylo mi jasné, že v tom jsem se naprosto našla. Nechtěla jsem obyčejný život, obyčejný vztah, chtěla jsem víc, chtěla jsem skutečnou lásku, jako z románu, jako z filmu, chtěla jsem nejvíc, ale to nešlo. Jedni by řekli naivka.
"Věřím, že je to ta pravá pro tebe...." Povzdech? On si povzdechl? "Když to říkáš ty, musím ti věřit, kopretinko... Jestlipak tam vlastně pěstuješ kopretiny?" Zmatené myšlenky mi létají hlavou, mrknu na záhon, jasně, že tam jsou, a nejen tam, jsou kolem plotu, všude, ale co je to za otázku a proč si povzdechl? Proč tohle říká? Za pět hodin odlétá do Austrálie, minimálně na rok a teď říká toto? Trošku se mi stahuje krk a ubývá kyslík, když se ptám: "Víš, co teď dělám? Kroutím hlavou! Nad tebou, ty šílenče, ano, mám tu kopretiny, mám jich tu spousty, ale ty máš nějaké divné řeči, nemyslíš?" "Jsi úžasná, přesně taková, jaká jsi", zanotuje text naší oblíbené písničky, "Budu muset končit, jdu si sbalit poslední věci, měj se krásně, kopretinko." Klasický pozdrav."Ty také, se měj krásně, zůstanu sedět na terase a budu hlídat oblohu, dobře? Zamávej mi..." Zase ten nakažlivý smích: "No jasně, zamávám, pozdravuj, pa" Zavírám oči, když říkám: "Šťastný let...." Osude, zní už je v mé hlavě. Šťastný let životem!
