Den začal vcelku standardně, ostatně tak jako každý jiný. Crrrrrr, budík, rozlepit oči a rychlý skok z postele, honeem, než si to rozmyslím, sprcha, obléknout se, nasypat kuličky do misky, zalít mlékem, při snídáni si namalovat obličej na "ksicht", jak říká s oblibou můj přítel, poté se pokusit znovu najít klíče od auta v bezedné díře jménem kabelka a chytit psa, který vzal klasicky kramle a během mého výjezdu ze zahrady už stihl uběhnout svůj ranní kondiční běh "přes hlavní silnici až k hospodě" a teď už vzhůru do práce.
Denně snáším útrapy dojíždění za prací. Během cesty do práce vystřídám jak auto, tak i všeobjímající společnost lidí v MHD, a to dokonce ve všech typech, čili metro, tramvaj i autobus, no co vám budu povídat, je to výživné a někdy i legrační. Navíc co se auta týče, jezdím po silnici smrti - dálnici D1.
Toto ráno jsem, jako už nespočetněkrát předtím, vyjížděla poslední kopec před nájezdem na dálnici D1 a při mém pokusu o duet s melodickým hlasem, linoucím se z rádia, jsem zaznamenala rušivý element - auto na střeše. Bylo ode mne ještě docela daleko, ale stihla jsem si všimnout, že nikdo z projíždějících aut u něj zatím nezastavil. Třeba alespoň jen stáhnout okýnko a zeptat se, to je to tak těžké? Velký problém, zdržení??
Asi ano! Dojela jsem až k incidentu, zpozorovala mladého kluka, kterak bezmocně stojí opodál u škarpy a zastavila naproti u krajnice. "Héééj pane, nepotřebujete pomoct?", zavolala jsem na něj z okna. "No, já jsem už volal policii...", podíval se zasmušile směrem ke mě a pak zase zpátky na "vrak". Zapnula jsem "blikačky", vystoupila z vozu a přešla opatrně rušnou silnici. "Opravdu nepotřebujete pomoct, jste v pořádku? Nic Vám není?" Zamrkal očima, pokusil se o úsměv a povídal: "Jste strašně moc hodná, ale bohudík jsem v pořádku, auto je sice na odpis, ale policie i hasiči jsou snad na cestě, volal jsem sám, před chvilkou." Kývla jsem hlavou: "Ok, fajn, tak já tedy pojedu, ať Vám to dopadne dobře, nashle!"
Zacvaknout pásy, jedničku, dvojku a hurá na dálnici. V hlavě se mi honilo pár chmurných myšlenek, ale při pohledu do zrcátka jsem se přistihla, že se usmívám! Že by? Že by mi pokus o dobrý skutek, nebo možná přímo už dobrý skutek, udělal takovou radost? Sakra, že jo! Sic neradostná událost, ale byla jsem šťastná, že mladík viděl, že jsou tu pořád lidi, kteří chtějí pomoct, že na to nebyl úplně sám.
Stejně takovou radost mám, když přijdu do obchodu nebo restaurace a světe div se, číšnice nebo prodejní asistentka se na mě usmívá! Nestává se to, pravda, zase tak často, ale pokud ano, je to úspěch a den je pak mnohem slunnější. Včera jsem například měla nedělní oběd s přísadou nejlepšího koření - lidského úsměvu - číšnice byla tak milá, usměvavá a ochotná, že mi neskonale chutnaly i kapku těžší a tučnější výpečky se zelím a knedlíkem, panečku.
Jsem možná šílenec, ale pokud potkáváte v MHD osobu, která jede po eskalátorech, či stojí a čeká na metro a přitom se jentak USMÍVÁ na všechny kolem, tak to jsem já!
Úsměv a dobrý skutek pro každého každý den a bude nám mnohem líp!
Věřte mi.
