Jak být klidní?

Jsme jako opičky... Když jsem se zkusila k oné opičce přirovnat, zjistila jsem, že je to pravda! Mám svůj kokos. I vy všichni máte svůj kokos... Každý na této planetě má svůj kokos.

Možná vyjma pár šťastných to lidí, kteří umí žít v klidu, odpočívat a relaxovat. A teď mám na mysli především obyvatele dálného východu, země vycházejícího slunce, kde lidé umějí opravdu relaxovat a žít. Ach, jak jim závidím. A říkám si to dnes a denně: "Hlavně klid, buď v klidu, nestresuj se, je to JEN práce, je to JEN chlap, je to JEN blbost, je to JEN........? A nic, stejně se pokaždé vynervuji, a zbytečně...

Kokosy nejsou jen na sněhu

Zpátky k opičkám, ke kořenům. Opičky jsou již od přírody naučené na kokosový ořech. Bůhví proč. Lákají se na něj. Zkuste si před opicí takový kokosový ořech proděravět, postavit ho před ní a v tu ránu jste si získali opičí srdce. Opička po ořechu sáhne a bude chtít získat lahůdku, která je uvnitř ořechu. A ejhle, ono to nejde, otvor je příliš malý. A celá dlaň se jít tam nevejde. Dlouhé hodiny sedí a pokouší se ořech rozlousknout a dostat se dovnitř a ono to nejde a navíc jí to bolí. I já mám v sobě takovou opici a že je to pořádná gorila! Pokaždé si najdu nějaký kokosový ořech, do kterého se chci dostat, dnes a denně po něm sahám i přesto, že vím, že to, co je uvnitř něj, mi neprospívá. Vím, že bych ho raději měla pustit, ale ne, pevně se ho držím a ryju hlouběji a hlouběji. Ale proč?

Jistota nebo opičí šílenství?

Důvod tohoto opičího šílenství leží v rutině, je to totiž každodenní jistota. Na jistotě, ať je jakákoli, jednoduše lpíme. Stejně jako visíme na nefungujících vztazích, na špatné práci, která nás neuspokojuje a ničí, na hloupých činnostech, které vykonáváme bez logiky a přemýšlení, nepřestáváme přisuzovat hodnotu věcem, které ji již dávno nemají, dodržujeme nesmyslné zvyky, které nás ubíjejí. A důsledkem toho všeho je stres, napětí, nemůžeme spát, nemůžeme jíst, jsme vzteklí, rozčílení, apatičtí, panikaříme a máme deprese. Proč to ale tak je? Copak vážně raději budu žít s jistotou, která bolí? Ano, mnoho lidí má raději bolest, kterou zná, než něco nového, neznámého. Mají strach!

Já se už ale nechci bát neznámého. Chci se projít po pláži, chci změnit to, co mi vadí, všechno, na co nemám zatím odvahu. Možná někam zmizet a už se nevracet. Odkud není cesta zpět? Nejspíš je, ale bude těžká. Jiná země, jiný mrav, říká se.

Na začátku všechno je vždycky sen. Domek u moře, nekonečná zahrada, vinice, slunce, čistý vzduch, klid a mír. Únik od myšlenek na pracovní kolotoč, který je každý den stejný, neměnný. Bojím se skočit. Jako když jsem kdysi stála na nejvyšším můstku nad bazénem. Neskočila jsem, ale teď už je na čase.

Pakuji kufry. Mám strach, ale zároveň cítím to vzrušení, tu neskutečnou euforii a zvědavost. Přítel je odhodlaný, jde do toho se mnou. Opravdu dlouho jsem hledala místo, domeček, kam složíme hlavu. A je to tu! Castellina in Chianti, Toskánsko, Itálie. Krásný kamenný domeček na kopci, veliká zahrada, milí sousedé a vinice......

Nebojím se, nejsem na to sama. Už žádné kokosy, žádný opičí syndrom, chci se naučit relaxovat, dělat to, co mě baví a žít!

Iniziare una nuova vita! La dolce vita!