Když jsem byla malá holčička, ostříhaná na hrnec a s buclatými tvářičkami, měla jsem moc ráda jeden hrníček, tuším, že na něm byla namalovaný zajíček Ušáček. To jméno bylo mnou vymyšlené. Byl na něm jednoduše zajíček. Byl krásně barevný a měla jsem k němu vztah. Takový ten dětský milý vztah, jako máte ke své nejmilejší tříkolce, Aničce ze školky anebo plyšákovi, bez něhož neusnete. Ale protože jsem byla nešikovné trdlo, hrníček mi upadl na zem. A k neradosti mé maminky dokonce opakovaně. Hrníček byl ošklivě obouchaný. Ale dostala jsem pokaždé další šanci. Jenže když mi upadl na zem takovým způsobem, že se roztřískal na cimprcampr, maminka ztratila trpělivost a dostala jsem ošklivý oranžový plastový hrnek, který smrděl. Už se bála mi dát porcelánový.
Kdysi jsem byla postavena před rozhodnutí ohledně druhé šance. A jak už bývá mezi dospěláky, na rozdíl od dětí, zvykem, jednalo se o vztahové přemety a kotrmelce. Kdybych mohla radši řešit hrníčky = plast vs. porcelán, asi nepohrdnu a neváhám ani chvilinku. Je velmi těžké se rozhodnout dát nějakému člověku, který vás zklamal, ať už je to jakkoliv, druhou šanci.
Přitom se s druhou šancí setkáváme neustále, a co druhou, může to být třetí, čtvrtá, desátá. Člověk je tvor neponaučitelný a evidentně i dost odolný. Není to dlouho, co jsem četla efektní článek o tom, že každý z nás má v sobě svou vlastní "polikliniku". Dokážeme si jako lidé sami vyléčit až 90% nemocí. A ta poliklinika je závislá a čerpá páru pouze z duševního stavu a z důvěry a celkové pozitivní naladěnosti. Myslím si, že je to velmi trefné. A od duševního rozpoložení se odvíjí i druhá šance.
Máme určité reflexy, v tomhle jsme jako zvířata. Pálí to, ucuknu, bolí to, uteču. Jakmile se jednou spálíme, už se toho bojíme. Když nám někdo ublíží nebo třeba zalže, je cesta k opětovné důvěře tak nepříjemná asi jako jít pěšky na Sněžku ve 40ti stupňových vedrech s tunou krámů na zádech, zdlouhavá a možná se nám do ní ani nechce. Ale může nás na konci té cesty čekat vytoužená odměna. Nádherný výhled ze Sněžky dolů na zelenající se údolí, pidi městečka, tatranka od přítele, který se svalí vedle nás a hlavně ten všeobjímající povznášející pocit, že jsme to, sakra, dokázali! Jsme nahoře! Stálo to za tu námahu!
Miluju tenis. Ale podání vořu, servis je ta děsná slabina, na které mě každý vždycky chytne. Ale jakmile dostanu další šanci, to prostě víte, že tam ještě jedna je, tak napnu všechny síly, mozek vyšle nadupaný signál do nohou, do rukou, levou nadhodím a pravou páálííím a letí, letí, letí a je přes síť, joo, a do čtverce. Hurá! Second servis! Když víme, že ještě jednu šanci dostaneme, že tam ještě jedna mrška schovaná je, jsme schopni do toho dát všechno. Možná i to, co nemáme. Chováme se jako pošetilci, kteří mají pocit, že pokud to nevyjde napodruhé, nevyjde to už nikdy a nijak. Jsme schopni se ponížit, pokud je to třeba, strčit hlavu do písku, přeplavat Labe, zmobilizovat všechny síly, postavit snové zámky, nabídnout modré z nebe a to zlaté ze sebe. To nejzlatější. Jednoduše všechno, co půjde.
Ona druhá šance ode mne, ve zmiňovaném partnerském přemetu, se nekonala. Dotyčný metal kotrmelce, sliboval hory doly, změnil jsem se, všechny špatné vlastnosti odpluly, ty dobré se zdvojnásobily a hlavně zásadní věta: "Opustit tě byla největší chyba." To už je silné kafe, tady už jde do tuhého. Jenže emoce a pocity vůči tomu krásnému místu naprosto vyhasly, takže další výlet se nekoná.
Dost možná mě co nevidět, vítr zanese před ortel někoho, koho budu já prosit o druhou šanci. Nebo třetí, čtvrtou... Budu tajtrlíkovat, bláznit, poletovat, slibovat? Asi ano, prostě udělám všechno proto, abych dostala druhou šanci. Zařadím se do řady, stejně jako všichni ostatní. Protože co když je tahle šance ta poslední a emoce a city jsou stále ještě žhavé jako uhlíky? Může to být zásadní šance.
Určitě ano.
