„90-50-90“. Chtěla jsem začít po blonďatu, ale uvedené míry bohužel označují pouze doporučenou rychlost průjezdu naší obcí. Začaly prázdniny. Šéf odjel se svou sekretářkou na služební cestu na Jadran a proto se v kancelářích uvolnilo napětí tak, že si muži dnes oblékli pestré košile s krátkým rukávem a kravaty nechali doma. Kolegyně Maruška šla s uvolněností a odvážností ještě dál a přišla v krátkých šatech na tenoučkých ramínkách, pod kterými je absolutně nemožné utajit růžovou podprdu.
Není žádným tajemstvím, že si šéf vybírá služební cesty podle sezóny. V zimě jezdí blízko Val d’Isere a na začátku prázdnin musí nutně, stůj co stůj, navštívit klienta u Splitu. Nás však neovládá závist, my se na tu dobu vždy děsně těšíme, protože se můžeme alespoň dva týdny v roce chovat jako slušní, normální a usměvaví lidé.
Děti dnes odjíždí na tábor a nám s Jardou, to je můj muž, začíná 14 dní splněných přání. Tedy doufám, že to nepokazí jako loni, když jsem si na začátku prázdnin koupila boží podprsenku a po večeři jsem se v ní objevila jako tlusté sklo mezi Jardou a zprávami na Nově. Jarda dělá v reklamně kreativce a proto někdy jeho výrokům nerozumím. Tenkrát se však porozuměla. Pronesl: „Hmmm, Granko, tradiční obsah v novém přebalu“. Dost mě to nakrklo, protože ta podprda mě stála dvanáct stovek. A i když se Jarda snažil, co mohl, abych eliminovala svůj pocit staré stanové kůže, při pohledu na své vnady v koupelně mi asi ukápla i slza. Jó, bývaly doby, kdy jsem jako málá hippiezačka protestně chodila bez podprdy. Dost mi to zvyšovalo sebevědomí. Zlepšila jsem si známky z fyziky a angliny, i s tělocviku jsem měla náběh na jedničku, ale tělocvikář se vyboural v autě a do konce roku jsme měly supl Řandovou. Byla jsem středem pozornosti ve svém batikovaném nátělníku kamkoliv jsem přišla, samozřejmě museli být ve společnosti muži. U spolužaček, co se oblékaly v Tuzexu, jsem byla za hippiezáckou krávu. Dnes, kdybych dobíhala autobus „navolno“, zřejmě bych si zlomila sanici.
Začaly prázdniny, děti odjedou na tábor a my s Jardou pofrčíme na chatu. Jarda bude chodit po zahradě jen v trenýrkách na půl žerdi, bude vystrkovat camr na sluníčko a každou chvíli bude hlásit: „Matko, to je žrádlo, to je žrádlo“. Ale hlavně se nebude holit, to je pak jako když líbám šmirglpapír, ale se mnou to dělá divy. Já si dovolím zahrát si zase na chvilku na hippiezačku chvílemi i bez trička. Jarda bude vymýšlet své geniální nápady. Minulé prázdniny sestrojil solární boiler z černou barvou natřené třiceti litrové konve a různých ventilů a v momentě jak tu dvou denní dřinu dokončil, pokazilo se počasí a skončila sezóna. Letos mi slibuje, že bude dostatek horké vody jak na nádobí, tak i na sprchování.
Předělal nákupní tašku RVHP, to je ta na těch kolečkách pro důchodce, na terénní přepravník na dřevo. Vyměnil kolečka za luxusní nafukovací bantamy a tak z tašky RVHP z Ikea za 150 korun udělal terénní vozík za 2 tisíce. Někdy jeho geniální nápady provází nezdar. To i tenkrát, co jsme na chatu koupily novou ledničku. Jarda tu ledničku naložil na svůj terénní apgréjdovaný vozík, který však neunesl jak Jardovu pýchu, tak hlavně váhu té lednice, a konstrukčně se zhroutil. Nezhroutil se však Jarda a celý příští den se věnoval rekonstrukci vozíku, takže celou konstrukci vyztužil a dnes již nikdo nepozná, že to kdysi prapůvodně byla taška pro důchodce. Ale znáte to, kdo si hraje nezlobí. Takže když vidím v přítmí dílny Jardovu siluetu v trenýrkách, jak mu svítí oči nad svěrákem, když tam něco vrtá a brousí, přisrkává k tomu pivo z plechu a je od něj klid, uvědomuji si, že je to přesně typ chlapa, kterého jsem si přála. Dejte chlapovi hračku a bude Vás věrně milovat.
Začaly prázdniny. Děti budou na táboře, Jarda bude v dílně a já snad najdu trochu času napsat další díl.
Krásné léto všem.
