Polňačka

Konečně jsme se mohli v naší malé středočeské vesničce zaradovat. Na krajském úřadu se plácli přes kapsu a jenom letos dokončí projekty na výstavbu a obnovu polních cest za více než 200 mega. To by se mohlo časem dostat i na nás.

Nejde o to, že bychom snad žádnou polní cestu neměli. Jasně, že máme, a dvě z nich dokonce přímo protínají naši vesničku a spojují nás s okolním světem. Podle místní kroniky to kdysi byly asfaltové silnice, ale jejich využívání pro nákladní a osobní dopravu spolu se střídáním jara, léta, podzimu a zimy způsobily, že ani vysoce sofistikované a odborně plánované záplátování výtluků studenou obalovanou směsí nezabránily jejich postupnému přerodu v cesty polní.

Původně jsem si myslel, že jsme sto let za opicema, ale teď začínám pomalu chápat, že jsme naopak předběhli dobu. Účelem polní cesty je totiž zadržovat vláhu a zpřístupnit krajinu veřejnosti. Zatím plníme z poloviny. Vláha se v dírách v pohodě drží i řadu dní po dešti, ale s tím přístupem jsme trochu na štíru. My místní víme, že při vjezdu do obce musíme zatnout zuby, aby nám nevypadaly plomby, a cizi se upřímně podivují, k čemu máme dva radary, když povolené rychlosti těžko někdo dosáhne. Vykládejte jim, že prostě tenkrát byl zrovna dotační titul na radary...

Je jasné, že požadovat dnes klasickou asfaltovou silnici je politicky, společensky a enviromentálně nejenom nekorektní, ale přímo hluboce nemorální a odporně sobecké. Vždyť ani my, přespolní, nechceme nikoho okrádat o dětství. Natož malé Švédy. Ale taková polňačka? Ta je teď zase moderní a tak by nám jedna nová snad mohla projít. To by bylo slávy, kdybychom konečně měli kvalitní spojení se sousední obcí Prahou.