Léčka

Nevím jak vy, ale já jsem byl se svým životním stylem v předškolním věku celkem spokojený. Maminka spolehlivě vařila a prala a také tatínek, i když občas reptal, si své povinnosti plnil velmi dobře. 

Neviděl jsem proto jediný důvod, proč něco zásadně měnit. Pochopitelně, drobné výhrady jsem měl. Například na příští zimu jsem už rozhodně chtěl pořádné kanady, místo těch bruslí na kličku, zvaných šlajfky. Ale jak říkám, vedl jsem spokojený, bezstarostný život, a tak když mně rodiče jednoho krásného dne oznámili, že půjdu do školy, byl jsem v předtuše hrozící pohromy kategoricky proti. "Nikdy!", odsekl jsem a považoval tím celou záležitost za vyřízenou.

Rodiče se ovšem nevzdali a k mé nelibosti pokračovali v přesvědčovací kampani. Nakonec, když už nevěděli kudy kam, uchystali záludnou léčku. Slíbili, že půjdu do školy jenom na jeden den. "Půjdeš se tam jenom podívat, kvůli tobě tu školu tak krásně nazdobili, pionýři ti ukážou třídy a tělocvičnu a pak hned půjdeš domů," řekli a já uvěřil.

Musím přiznat že mě škola celkem mile překvapila. Byla opravdu pěkně vyzdobená, pionýrům to slušelo, a když jsem potkal pár stejně postižených kámošů, říkal jsem si, že to tedy ten jeden den nějak vydržím. Halasně jsme povykovali a házeli po holkách křídou a mokrou houbou. Až do okamžiku, než do třídy vstoupila paní učitelka. Sotva po škole, opálená z léta, v kratičkých květovaných šatech a s barevnou stuhou ve vlasech. 

Zírali jsem na ní s pusou dokořán jak na svatý obrázek. Hezky se usmála a měla nás v hrsti. Rodiče se nestačili divit, když jsem si hned po návratu ze školy začal pečlivě připravovat tašku na další den. "To jsme rádi, že se ti tam tak líbí", řekla maminka. "Když teda chceš, tak si tam klidně choď", blahosklonně svolil tatínek.

Kdepak rodiče, to příroda na mě ušila pěknou boudu. Kvůli krásné paní učitelce jsem se naučil číst, psát a dokonce i trochu počítat. Dovednosti, které se mně později v životě celkem hodily.