Týden po smrti. Už zase.

Zítra to bude týden, co jsem já a semnou i zbytek planety po smrti a musím říct, že se cítím celkem fajn. Malinko jsem doufala, že až umřu, přestane mě bolet zub, ale nic se nestalo a zub bolí dál, takže budu muset navštívit moji mrtvou paní zubařku a popovídat si o posmrtných bolestech osmičky vlevo nahoře.

Musím říct, že jsem tomu praštěnýmu amíkovi přála, aby mu jeho předpověď konce světa konečně vyšla, ale jak je vidět planetě Zemi ještě nelezeme na nervy tak, aby nás definitivně sprovodila ze svého povrchu a proto budeme muset ještě pár let znečišťovat ovzduší a kácet lesy, než se najde nějaké pořádné zemětřesení, nebo obří meteorit a za existencí člověka zbude maximálně THE END.

Předpovědí konce světa už jsme zažili několik, takže technicky vzato, jsme mrtvá už po několikáté a můžu tedy zodpovědně prohlásit, že posmrtný život existuje a já jsem toho živým (tedy spíše mrtvým) důkazem. A víte co? Být mrtvá není zas taková výhra. Pořád mi chodí protivné složenky, volá mi mrtvý telefonní operátor a včera mě dokonce navštívil mrtvý pojišťovací agent. Vedu to pestrý posmrtný život, že?

Zítra to bude týden, co planetu Zemi zasáhla série ničivých zemětřesení, jejichž následkem vymřelo celé lidstvo, tedy až na ty, co si pořídili od kazatele Harolda Campinga propustku do nebe. Pan kazatel asi neví, jak to dopadlo v Českém království, když se tu naposled někdo snažil prodávat odpustky. No,ano, husitské války!

Pan kazatel se seknul. Už zase. Pořád jsem na živu a semnou více než šest miliard obyvatel planety. Plus mínus pár milionů.

A na závěr nesmrtelný Woody Allen. ,,Neříkám, že nechci umřít. Jen nechci být u toho, až se to stane“