Sečtená s prkýnkem nahoře

Že problematika sčítání lidu a zvednutého prkénka na toaletě spolu nesouvisí? Tak sledujte. V ženském mozku je problém zvednutého prkénka roven téměř problémům na blízkém východě. Na toto téma byla svedena nejedna domácí hádka, diskuze u půllitru piva nebo na pánských toaletách. Je to dlouholetý spor mezi pohlavím a rozdílností anatomie mužského a ženského těla.

Jako všechny mé spoluobčany i mne navštívil sčítací komisař. Jako slušně vychovaná jsem se rozhodla tuto vzácnou a v očích úředního šimla nesmírně důležitou návštěvu slušně přijmout i přes fakt, že s procesem sčítání lidu důrazně nesouhlasím. Ne snad z důvodu ztráty anonymity (podle mého moje anonymita skončila dnem, kdy jsme se poprvé rozeřvala na svět), nebo snad zneužití osobních údajů, ale nějak nemůžu skousnout, že pro stát je důležitější, jestli mám splachovací záchod, než jestli nejsem náhodou kvůli své barvě pleti diskriminována. Zkrátka jsem se rozhodla vyplnit sčítací formulář bez námitek a neslušných poznámek na adresu jeho autora.

Když se přiblížila hodina, kdy mne měl sčítací komisař poctít svou návštěvou, dveře bytu se rozletěli a komisař opásán brašnou České pošty se bez jakékoliv snahy použít zvonek objevil přímo za mým pozadím, které v tu chvíli patřilo shrbenému tělu stírajícímu podlahu. S myšlenkou na masového vraha, násilníka nebo mimozemšťana jsem pohotově popadla mokrý hadr a nebála jsem se ho použít při obraně svého majetku a života. Naštěstí mi má sebekázeň dovolila letící hadr zastavit ještě před tím, než stihl přistát na hlavě domnělého útočníka, který k mému štěstí útok nezaregistroval. Po zdvořilostních frázích, mne komisař překvapil svou výtkou, že mne navštívil již ráno, kdy mne nezastihl, a musel tedy dorazit v termínu uvedeném na papírku, který jsem v poště našla již týden předem. Nakonec se ukázalo, že pan komisař má s přibývajícím věkem problém se spaním, a tak se rozhodl, že se své povinnosti, kterou mu stát svěřil, zhostí o půl dne dřív. Není tedy divu, že jsem nebyla jediná, koho v neděli v osm ráno nezastihl doma. Svou statistiku by dle mého názoru možná zlepšil, kdyby se naučil využívat vynález domovního zvonku.

 Když jsme si ujasnili rozdíl mezi osmou a osmnáctou hodinou, usadil se pan komisař (jak se představil) u stolu v kuchyni a pln elánu začal lovit ve své brašně mnou opovrhované sčítací formuláře. Když jsem mu vysvětlila, který formulář vlastně potřebuji a u koho se to vlastně nachází, vzal si ode mne jeden autogram na potvrzení převzetí onoho dokumentu a pln hrdosti mi oznámil, že znal lidi, co tu bydleli přede mnou. To je náhoda, také jsme je znala, byli to moji prarodiče.

Když pan komisař konečně pochopil, že rozhovor o mých prarodičích nespadá do jeho kompetence sčítacího komisaře, rozhodl se zhruba po patnácti minutách, že je čas, navštívit i mé sousedy. Ještě předtím mne ale požádal o dovolení použít toaletu. No nejsem barbar ne? Přece nenechám toho milého pána na pospas plnému měchýři? Když měl tento úkon za sebou, rozloučil se, a aniž pohlédl na domovní zvonek, popadl kliku sousedova bytu. I přes zavřené dveře jsem po pár minutách pochopila, že soused není doma, neboť pan komisař zaznamenal existenci zvonku a toto zjištění okamžitě uvedl do praxe ve formě nepřetržitého držení ubohého zvonku. Když ani nesnesitelný rámus rozléhající se po celé chodbě, nepřinutil nepřítomného souseda otevřít dveře, vzdal pan komisař svou snahu a šel zas o dům dál.

Chvilinku jsem se z jeho návštěvy vzpamatovávala. Na pomoc jsem si vzala jedno pivko, jehož močopudnost mne za okamžik dovedla do míst, které před necelou půl hodinou navštívil sčítací komisař. V tu chvíli ta úzkoprsá ženská v mém mozku začala ječet. Prkénko nahoře způsobilo poplach mého ženského já. Nejde o to, že bych nebyla schopna dát prkénko do původní polohy, člověk na to nemusí být ani jaderný fyzik, ale můj byt je typicky holčičí záležitost. Nějaká ta vonná svíčka, kytky, růžové povlečení a zvednuté prkénko!