Otevřený dopis zlodějům, lupičům a podvodníkům

Jelikož mi zákon nařizuje, že se nemám rozčilovat a psychicky hroutit, když ve vlastním bytě potkám zakuklence s mým notebookem v podpaží, rozhodla jsem se tomuto potencionálnímu neřádovy poskytnout návod, aby neskončil za mřížemi ani on ani já.

První rada zní: Co je moje, je moje a na to mi nesahej. Klidně přijď milý zloději, dáme si kafe, pokecáme o životě, ale jestli se mi pokusíš něco ukrást mám zbraň a nebojím se ji použít. To, že do formuláře sčítání lidu napíšu místo svého bydliště v malinké vesničce ve východních Čechách ženskou věznici ve Světlé nad Sázavou nebo v Opavě, je sice drobná komplikace ale, mě to zato bude stát a sčítací komisaři si s tím prostě budou muset nějak poradit.

Rada číslo dvě: Než se rozhodneš mně okrást, zkus se malinko zamyslet. Žiju sama v malinkém bytě, čerstvá absolventka bez práce, se stále hladovým kocourem. Co tady chceš asi ukrást. Kočičí granule? V tom případě dobrou chuť, ale pozor kocour je nedá tak snadno. Práce jeho drápků a zubů je dokonalá, což dokazují mé stále podrápané ruce. A jestli si myslíš, že vykradeš alespoň ledničku, pozor na datum spotřeby. To něco v modrém hrnci je tam tak měsíc a mám pocit, že to začíná žít svým vlastním životem a zříkám se tedy jakékoliv zodpovědnosti, za újmy způsobené jeho konzumací.

Rada číslo tři: Když už se mě přece jen rozhodneš vykrást, udělej to, když nebudu doma. Stát mi totiž zakázal se rozčilovat. Nechceš přeci porušovat zákon ne? Odpoledne kolem třetí bývám v posilovně a byt je ti plně k dispozici. Ale ještě jednou tě důrazně žádám, vypadni, než se vrátím. Nechce se mi soudci vysvětlovat naše malé nedorozumění.

Závěrem: sejdeme se v base

P.S. já tam nejspíš strávím víc času