Náboženství – Hokej

Už několik dní žije část české populace hokejem. Vzrůstá spotřeba piva. Vlaječky na autech se množí jako houby po dešti a nejdůležitějším tématem hospodských debat je forma hráčů.

I já patřím k uctívačům hokejového kultu. Před televizi usedám v českém národním dresu, a když mne minulý týden ve Špindlerově Mlýně překvapil sníh, před umrznutím mě zachránila reprezentační šála. Vzrostla u mne spotřeba piva a přípravků na léčbu hlasivek. Po roce se ze mne stal odborník na hokejové statistiky a probudila se ta část mého já, která bytostně nenávidí pruhované dresy rozhodčích. Odmítám slovenské halušky, ruský kaviár i moji oblíbenou švédskou kosmetiku.

Možná jsem blázen. Možná jen potřebuji odreagování v podobě bandy chlapů s vymlácenými zuby, kteří se honí po ledě za něčím, co vypadá jak spálený hamburger. Hokej je mým náboženství, biblí jsou mi hokejová pravidla a bohem John Kilpatrick.

Pořád ještě mě považujete za blázna? OK. Jestli je za bláznovství považována hrdost nad výkony českých sportovců, vědců, lékařů, vojáků a jiných, pak jsem opravdu blázen. Blázen, jehož náboženstvím je do neděle hokej.