Milá Belo

Jako by to bylo včera, když jsme si tě přivezli z psího útulku, kde jsi nás ani nenechala prohlédnout si ostatní jeho obyvatele, a už jsme měli jasno, že to ty, krásná psí slečna, budeš novým členem naší početné domácnosti. Zamilovali jsme si tě, jako jsi si ty zamilovala jízdu autem, piškoty a rumové pralinky.

Bylo ti čtrnáct let, a za tu dobu jsi toho stihla tolik, že by ti mohl závidět i komisař Rex nebo Rintintin. Ani  nespočítám, kolikrát jsi převzala úlohu adoptivní matky všech těch jehňat, selat, koťat a dokonce i jednoho neposedného divočáka. Nespočítám, kolik balónů, bot a psích hraček jsi při své nezkrotné energii rozcupovala na kousky. Nespočítám ani srnky, které jsi tak ráda proháněla po poli, ani krtky, krysy a myši, které se staly obětí tvé lovecké vášně. Už vůbec pak nespočítám, kolikrát jsi nás vítala svým stále vrtícím ohonem a svým výrazem jako by jsi říkala ,,ráda vás zase vidím, ale už mi nikdy neodjíždějte“.

Odešla jsi a ani jsi mi nedala šanci se rozloučit. Tak sbohem má krásná psí kamarádko a děkuji ti, že jsi mne nenaučila bát se psů.