Já Bari(k)

Z deníku psího puberťáka. Dneska je to přesně rok, co jsem se poprvé rozštěkal na svět. Teda abych štěkal upřímně, bylo to spíš takové kňourání, mručení a fňukání ale zdokonaluju se a teď už štěkám jako velký dospělý pes. 

A za ten rok už jsem stihl spoustu věcí a hlavně, našel jsem si nové páníčky. Teda oni si myslí, že si našli mě a nechtějí si připustit, že naletěli na nejstarší štěněčí trik zahrnující roztomilý kukuč, vrtící ocásek a roztomilou štěněčí neohrabanost. No, zkrátka jsem se zhruba v šesti týdnech přestěhoval od maminky, brášků a mé malé sestřičky do nového domu a k novým páníčkům.

No byl to teda šok. Místo chlupatých sourozenců najednou spousta různých ptáků a jiných zvířat. Na některé stačilo ňafnout a utekli, ale pak tam byli tací velcí ptáci, kteří mě neposlouchali a zobákem tahali za kožíšek. Toto bolelo. Naštěstí je páníčci vždy zahnali. Dneska už vím, že těm ptákům se říká husy.

Pro mě je ale nejdůležitější Eli. Náhradní máma. Štěká o sobě, že táta je labrador a máma německý ovčák. Umí zahnat husy a je sní ohromná legrace. Nechá se tahat za uši i kožich. Válíme se po sobě a užijeme si tak spoustu psiny. Nejkrásnější je, když běháme za paničkou. TA chodí každý den do práce do takové veliké boudy (kravín), kde žije spousta takových velikých zvířat. Panička se tam stará o jejich děti. Tam To tak voní. Panička se občas zlobí, když ji tam přijdeme navštívit, ale stejně nás pak odveze autem domů. Někdy přijede páníček a to pak můžu sedět vedle něj a radit mu, aby cestou domů nezabloudil. Chvíli se zlobí, ale pak mě stejně podrbe pod čumákem a to je teprve paráda.