11. březen ze Ženevy

Je zvláštní co se může za jeden den stát. V globálním měřítku je jeden den nic. Planeta Země se jednou otočí, vyjde a zapadne slunce, dáme si snídani, oběd a večeři. Někdo se narodí, někdo zemře, někdo něco vynalezne, anebo se nestane nic, a lidstvo je o den starší.

Jsou dny, které se nám vryjí do paměti. Přesně si pamatujeme, co jsme ten den dělali, a jaká událost, vedla k tomu, abychom si pamatovali právě ten den. U mě je to 22. únor 1998 – bylo mi jedenáct, byla neděle a vstávala jsem v šest hodin ráno, abych s celou rodinou mohla sledovat finále hokeje na zimních olympijských hrách v Naganu. Dalším takovým dnem je pro mne 12. září 2001 ve škole jsme drželi minutu ticha za oběti teroristického útoku na Světové obchodní centrum. A konečně 11. březen 2011.

To, že tento den bude pro mě významný, jsem věděla už dva měsíce dopředu. Ten den jsem letěla do Ženevy na autosalon. Byl Evropský den mozku a já poprvé letěla letadlem. Svátek měla Anděla a já poprvé navštívila Švýcarsko. Celý den jsem se procházela mezi naleštěnými auty všech značek, užívala si přítomnosti luxusních Maybachů, Lotusů a nové Škodovky a ani ve snu by mne nenapadlo, že právě tento den se mi vryje do paměti ne díky návštěvě nejprestižnějšího evropského autosalonu, ale díky katastrofě, o které jsme v tu chvíli neměla nejmenší tušení.

Seděla jsem v jedné z restaurací ženevského letiště, popíjela ten den už pátou kávu, olizovala se nad výbornou švýcarskou čokoládou a sledovala CNN. Na obrazovce se míhaly obrázky němé zkázy a mě až po delší době došlo, že nekoukám na klasický komerční program, ale na prestižní zpravodajskou stanici.

Byl Evropský den mozku, svátek měla Anděla, ale do historie se tento den zapíše jako den, kdy Japonsko zažilo největší katastrofu od Druhé světové války. Den kdy příroda člověku ukázala, kdo je tu skutečným pánem.