Budeme velmi nekompromisní

slibuje ředitel Odboru azylové a migrační politiky (OAMP) Ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Jak se staví k nelegální migraci? Ke xenofobním výrokům ředitele cizinecké policie? Kolik žadatelů o azyl jsou podle něj skutečně uprchlíky? A jaký má postoj k nevládním organizacím? Ke komu chce být nekompromisní člověk, který svírá kormidlo české migrační politiky už více než 15 let?

oeditel Odboru azylové a migraení politiky (OAMP) Ministerstva vnitra Tomáš HaišmanLenka Šafránková Pavlíeková

Jednou z pozitivně hodnocených věcí, které OAMP spustil, je projekt integračních center. Čyři z šesti center provozuje SUZ (Správa uprchlických zařízení – pozn. red.). Máte zpětnou reakci o tom, jak centra fungují?

Centra jsou produktem toho, že se Topolánkova vláda rozhodla přenést odpovědnost za integraci z Ministerstva práce a sociálních věcí zpět na Ministerstvo vnitra. My tady asi víc děláme – pro nás jsou důležité výstupy, cíle, výsledky, kterých se dosáhne, ne dlouhé seminární diskuse, jestli jsme to už připravili dokonale nebo nedokonale.

Ta centra se samozřejmě musí se osvědčit. Měla by působit ve více rovinách – měla by se dostat co nejvíc do cizineckého prostředí a měla by vedle asistentství, poradenství – tedy pomocné ruky - prohloubit naše poznání situace v jednotlivých krajích. Je to alternativa monitoru, který vede policie, je to pohled trochu z druhé strany. Díky regionálnímu záběru by ten pohled měl být komplementárnější, protože nevládky jsou ochotné a schopné se pohybovat v určitém prostředí.

Jestli já si od toho něco slibuji? Měly by tam být preventivní aktivity, protože musíme počítat i s rozvojem extremismu v této oblasti, s tím, že pokud se ti lidé dostanou do těžší životní situace, tak se můžeme dostat ke drogám. To jsou minimálně dva směry prevence, ale myslím, že se najdou i další. To, co já permanentně zdůrazňuji, je, že účelem těchto center je rozvoj občanské společnosti. Protože je potřeba rozvoj lidí v místě a je to důležité nejen pro poznání situace, ale např. i pro rychlé vyhodnocení případných hrozeb, a to někým, kdo je neutrální, resp. nakloněný situaci cizinců a ne ze strany státu.[1]

Zpět k tomu, že část center spravuje SUZ. Setkala jsem se se skeptickým názorem, který se týká toho, jak vlastně představitelé SUZ budou vybírat nevládní organizace, které budou poskytovat služby. Bude výběrové řízení transparentní?

Já budu asi prevít, ale řeknu zásadní věc. Je jeden kohoutek s penězi, není jich neomezeně a SUZ si bude vybírat, a to podle zkušenosti a ceny – a tam bude vždy někdo méně a někdo víc uspokojený.

Bude nějaká možnost sledovat, nakolik je výběrové řízení transparentní?

To je otázka na SUZ, ale základ jsem řekl – pro nás je velmi důležité, aby to byl efektivní systém dobře fungujících profesionálních skupin lidí, a v tu chvíli jsme ochotni platit. Ale to konečně o nás víte, že když máme jasný cíl a potřebujeme někoho, kdo to umí lépe než my, tak si ho zaplatíme.

To, že OAMP převzal celou integrační agendu, se setkává i s nevolí, jste kritizováni za to, že přebíráte do svých rukou celou moc nad integrací cizinců. Jak se k tomu stavíte?

Změnila se zásadní věc - a to, že peníze tečou do míst, kde je to potřeba, intenzivně se spolupracuje s veřejnou správou. Nevládky nepřišly o svou pozici, ale myslím si, že např. integraci v Západočeském kraji nezvládne žádná nevládní organizace, pokud proti sobě bude mít místní správu.

Slyšel jsem ty řeči, když jsme to přebírali. Musím říct, že jedna z věcí, která mě vyděsila, byl seznam dotací, které běžely. Peníze, které my jsme použili na 5 – 6 projektů, jsou peníze, které se v minulosti několik let po sobě prostě rozptýlily. Jsem skeptik a také trochu cynik: je hezké udělat setkání „Barevná planeta“[2] v Ústí, ale ta věc musí být systematická, musí běžet v rutině.

Nemluvil jsem ještě o jedné vážné věci. Neřekl bych, že se náš represivní přístup úplně týká cizinců, spíše lidí, kteří z nich žijí, a tam budeme velmi nekompromisní – k lidem, kteří zneužívají jiné lidi pro své vlastní obohacení. Mimo jiné budou integrační centra směřovat i k tomuto úkolu – k té černé zóně okolo všech státních a veřejných úřadů, která zneužívá jejich situace. Pro nás je důležité, aby každý z těch lidí stál na svých vlastních nohách. Jestli se ten člověk pak rozhodne, že tady zůstane a podstoupí tu slast integrace, nebo se rozhodne vrátit, to už je jiná věc.

Před nějakým časem ředitel cizinecké policie Husák v Lidových novinách prohlásil: Cizince sem nikdo nezval, oni sem jezdit nemusí, ať zůstanou doma, je to jejich věc. Co Vy si o tom myslíte?[3]

Moje odpověď je taková: podívejte se na čísla, podívejte se na trendy. Já s ním nehodlám polemizovat, je to policista, a jako policista bude mít svoje poměrně velmi zásadní názory na některé věci. Husákova

prohlášení nevidím jako zvlášť problematická, dokonce je nevidím ani jako nepříslušná policistovi odpovědnému za boj s nelegální migrací. On osobně má jeden problém – nasedl do vlaku, který tady desítky let jel a pokouší se ho někam směřovat.

Problém je v tom, že cizince sem někdo zval, a to za určitým účelem a s uvedením klamných informací. A to je problém. Ale to už není problém těchto lidí samotných, jako spíš těch, kteří to udělali. A tady se dostáváme k poměrně širokému spektru aktérů, od úplně hloupých drobně kriminálních skupin, přes organizovaný zločin až po státem organizovanou exploataci vlastních občanů - a to se nebavím o České republice.

Vidlák (Milan Vidlák, redaktor LN, který vedl s Husákem zmíněný rozhovor – pozn. red.) byl provokativní. Já musím říct, že ho mám rád, protože ty jeho zprávy z Plzně jsou velmi zemité, myslím si, že posloužily všem represivním složkám k deskripci situace a konkrétních lidí, doufám, že jeho reportáže budou mít pokračování. Ale je tu jedna věc, která je důležitá: aby z těchto investigativních žurnalistických výkonů – a to je bez pejorace – jsme byli schopni čerpat další informace. Neziskovky a novináři se dostanou někdy dál než státní správa a represivní složky.

Několikrát jsme o spolupráci žádali české nevládní organizace - o konkrétní vhled do tohoto prostředí. Je pro mě akceptovatelné a do značné míry pochopitelné, že odpovědi byly ne zcela vyčerpávající. Pravděpodobně jsme se dostali do situace, kdy aktivity takových žurnalistů, jako je Vidlák v Plzni, jsou možnou skluzavkou k řešení problému. Jeho dvě reportáže v příloze LN Pátek rozhýbaly tuto scénu, neříkám, že jsme nevěděli nic z toho, o čem psal, ale on to konkretizoval do jednotlivých lidí.

Azyl: kde je zakopán pes?

Od roku 2001 neustále klesá počet žadatelů/lek o azyl, ale u nás je procento udělených azylů stále značně nižší než v zemích západní Evropy. Čím to je, myslíte, že přístup ČR k žadatelům/kám a azyl je efektivní?

Ale to není přístup, to je hodnocení toho jednotlivého příběhu. My se pomalu dostáváme do zvláštní situace, týkající se globality tohoto problému - má to své výhonky tady, v Kanadě i jinde... Tu skutečnou situaci zná jen člověk, který ji vypráví. Jestli ji zažil nebo nezažil, ví také jen on.

Nemyslím si, že bychom měli nízké procento uznání azylů, náš problém je jinde a ten je vážný – akceptovali jsme pravidla EU, že o azyl je možné žádat opakovaně, a tak více než polovina lidí, o kterých si přečtete ve statistikách, žádá podruhé, potřetí, podeváté…[4]

Žádají po tom, co prošli rozhodováním Ministerstva vnitra a dvěma stupni soudního řízení. A jestli si Nejvyšší správní soud, který má zvláštní jméno v ČR, vydobyl postavení rigorózního obhájce lidských práv a ani s tímto postavením nedospěl k tomu, že jednotlivé žádosti jsou relevantní z hlediska Ženevské úmluvy a zákona o azylu, pak mají prostě smůlu. Ne každý z lidí, kteří žádají - a myslím, že ta desetiprocentní úspěšnost v ČR je odpovídající stavu – na azyl má právo.[5]

Od roku 2001 se však snižuje počet žadatelů/lek, ale vzhledem k délce azylového řízení se vám do statistik dostávají ještě žadatelé z minulých let. Vypovídají tedy nižší procenta udělených azylů v ČR než v západní Evropě o větší přísnosti vůči žadatelům? Znamená to, že u nás je méně lidí, kteří na azyl mají právo, než v západní Evropě?

V téhle chvíli to chce zásadní analýzu. Západní Evropa nezažije to, co my. Pokud někdo žádá v Holandsku, tak už neodejde z azylové procedury někam jinam. A my jsme měli i šedesáti procentní nedokončenost. Ti lidé sem přišli, nějaký čas tu pobyli a pak se vydali do cílové země.

Ale to už dnes přece díky Dublinu neplatí[6]…

No neplatí, platí... Dublin nemůžete brát jako zlatou krávu. Lidé, kteří se v rámci Dublinu vrací, to nejsou všichni lidé, kteří tudy prošli. Pro Českou republiku to navíc není charakteristický jev. To je charakteristický jev např. pro Polsko, ať už se to týká Čečenců nebo v poslední době Gruzínů. Cílovou zemí migrace je tedy jiný stát, než ten, kde ti lidé o azyl požádali.

To, s čím jsme se potýkali my, je dominance určitých státních příslušností. Můj vztah k cizineckému zákonu v podobě, ve které byl přijat v roce 1999, není žádným tajemstvím. Tam byla velmi zpřísněna pravidla pro ty, kteří sem přicházeli. Někdo se rozhodl, že zastaví novou dikcí zákona migraci. A stala se jediná věc, která se mohla stát – ti lidé měli svůj cíl, měli ho nesplněný a zvolili jinou, alternativní cestu. 18 tisíc žadatelů v roce 2001 – podívejte se na podíl Ukrajinců, Moldavanů nebo Bělorusů.[7]

Ale to je problém pracovní migrace – migrační politika je tak přísná, administrativní opatření jsou tak složitá, že lidé, kteří sem přišli za prací, mohou do ilegality spadnout, ani nevědí jak, a svoji situaci řeší pak jediným možným způsobem, který může zabránit jejich deportaci…

...byla to fatální chyba, snažíme se vyvarovat se jí, seč to jde.

Pokud se bavíme o tvorbě migrační politiky ve větším měřítku, máte nějaké vzory v evropské migrační politice, např. Itálii nebo Británii?

V této chvíli máme výhrady proti dvěma extrémům. Proti jižnímu křídlu, které se dlouhodobě o azyl příliš nestaralo, nemělo problém s nelegální migrací a nechali dojít věci tam, kam došly. A máme trochu problém s obrazem, který se utvořil kolem severské azylové politiky. Dnes si myslím, že jsme schopni velmi jednoduché a rychlé dohody s Německem. Máme problém s rakouským odvolacím soudem – jde o naše klasické výhrady, jako např. pokud azylové řízení zatraktivníte pro ekonomické migranty, pak je to cesta do pekel, protože jde o devalvaci základní hodnoty – poskytnutí útočiště pro oběti politického pronásledování.

Co máte na mysli tím „zatraktivněním“?

Pokud někdo nese určitou státní příslušnost a nese ji bez ohledu na to, co se mu individuálně stalo – Ženevská úmluva[8] je individualizovaný nástroj – a správní orgán není schopen nebo nechce posuzovat individuální situaci, ale posuzuje ji na základě státní příslušnosti, tak to pak není záležitost pro azyl, ale pro jiné instrumenty ochrany. A to se stalo v Rakousku. Na jednu stranu se mluví o tom, že povolili přistěhování (a pravděpodobně z větší části jsou to azylová povolení) – kolem 35 tisíc Čečenců, ale na druhou stranu se to pokoušejí řešit. Zkoušejí řešit to, co v podstatě není řešitelné. Já si myslím, že česká azylová a migrační politika běží v jakémsi pokud možno klidném a zatím doufám odpolitizovaném koridoru. Protože jestli se něčeho bojím, pak je to vstup politiky do této oblasti.

V evropském kontextu ze strany jižních států zaznívá volání po sdílení zodpovědnosti, sdílení „břemene“ žadatelů/lek o azyl v EU. Jak se k tomu stavíte?

Když jsem si ráno na vás vzpomněl ve vaně, tak jsem si říkal, že vám to řeknu. Asi bude dobré, když odejdu a když odejdou lidé, kteří tady pracovali a pamatují si to. Stejně jako oni jsme i my volali ve chvíli, kdy tahle země šla do kolen, protože denně přicházely stovky lidí z Čečenska. Volali jsme my, Poláci, Rakousko a všichni ti, kteří dneska čekají, že jim shůry přijde pomoc, nás odmítli. A jestli někdo 20 let zanedbával – a to myslím jen od toho zlomu v roce 89 - azylovou infrastrukturu, legislativu i migrační infrastrukturu, pak odmítám mluvit o trvalé aplikaci principu solidarity.

Na druhou stranu - dnes už nejsme nárazníkovou zemí, nebylo by tedy na místě to „břemeno“ sdílet, když i díky Dublinu neneseme takovou „tíhu“ žadatelů o azyl?

Buďme upřímní, my jsme s touhle ideou do Dublinu samozřejmě vstupovali, a protože ČR má pocit, že musí být čestná, tak jsme si na rozdíl od jiných zemí k Dublinu připojili ještě tzv. třetí kategorii, tzn. nelegálně vstupující cizince.[9] Takže my máme dnes dlouhodobou bilanci navrácených osob na území ČR vyšší než osob, které z ČR posíláme pryč.

Když ČR měla vstoupit do Schengenu, tak jsme museli projít evaluacemi a to nás vyždímali do posledního šroubku na letišti, do poslední čárky ve kterémkoliv policejním předpisu. Problém je ve chvíli, když to samé chceme od nich. Ať někdo porovná, co nabízí jižní státy jako systém boje proti organizátorům nelegální migrace ve Středomoří.

V téhle chvíli si myslíme, že existuje jediná země, která je riziková pro všechny ostatní země z hlediska migrace – od rizika terorismu až po dodržování lidských práv, a to je Řecko. Je zemí, která vykazuje statistiky nelegální migrace, kde více než 45% přechází přes pozemní Schengenskou hranici, a přitom se domáhá pomoci na moři. Ten základní problém je v absenci infrastruktury peněz, personálu, něco co my jsme budovali tady 10 let. O tom mluvil vždy Langer – my budeme opravdu tvrdě pracovat, ale jednu věc nesnášíme: abychom byli občany druhého řádu, abychom my museli plnit a někdo jiný nemusel. Takže ta odpověď pro Středomoří: v případě, že by to byla jednorázová pomoc, tak jsme připravení.

O to víc mě překvapuje, že za Topolánkovy vlády se brala s ohledem na migraci Itálie jako vzor.

Asi mu to v té době přišlo výhodné. Je třeba říct, že Evropa – Německo nebo Rakousko, tyhle státy čekaly, že se v Itálii někdo vzchopí a pustí se do revoluční změny.

Neziskové organizace: Měly by vytvářet zisk

V minulém roce byl zrušen uprchlický tábor v Zastávce u Brna a jeho místo zaujalo přijímací středisko z Vyšných Lhot. Žadatelé/ky o azyl nebo azylanti/tky se přesunuli/y hlavně do Kostelce nad Orlicí. Proč ty změny? Někteří lidé z brněnských neziskovek, které zajišťují program pro žadatele o azyl nebo poskytující právní a psychologické poradenství jsou tím dost zaskočeni. V Kostelci totiž na rozdíl od Brna taková infrastruktura chybí.

Pro ministerstvo je těžké utáhnout tábor o kapacitě 700 lidí s průměrně 70 ubytovanými (podle informací SUZ čítá zařízení v Zastávce cca 200 lůžek a za rok 2008 jím dle statistik MVČR prošlo cca 300 žadatelů/lek o azyl)[10]. Těžko bych daňovým poplatníkům nebo kontrolním odborům v rámci ministerstva vysvětloval, proč provozujeme věci, které nemají využití. Česká republika je relativně malý stát a my jsme se rozhodli, že budeme dělat flexibilní věci. Když nám UNHCR zatelefonuje, že má pět Korejců, kteří mají 24 hodin na vycestování z Pekingu, tak jsme schopní ty lidi převzít. Na druhou stranu nebudeme řešit problémy, které se mají řešit opravdu někde jinde. To znamená, že se nám nechce participovat na problematice palestinských uprchlíků z Iráku v Sýrii. Je to primárně záležitost té organizace, kterou kvůli tomu OSN vytvořilo. Konečně, základním cílem by nemělo být dostat lidi z jejich prostředí. Afghánistán je v této souvislosti velmi zajímavou sondou. Měli by se ale vrátit, odkud přišli.

Já jsem se snažila zeptat na to, jestli je efektivní stěhovat žadatele/ky o azyl tam, kde na rozdíl od místa jejich původního pobytu neexistují organizace, které mají dostatek kapacit a zkušeností vykonávat základní služby pro uprchlíky/ce.

V nejideálnějším případě by tedy měl být uprchlický tábor v Praze, kde je největší koncentrace neziskovek. Od roku 1992 vedeme diskuzi s pražskými nevládkami o tom, že by měly vznikat jejich filiálky v místech, kde jsou uprchlické tábory. Mně se neptejte, proč nevznikly. Rozvoj nevládek byl financován UNHCR. To v jednu chvíli zjistilo, že nemá peníze, proto se dalo do zákona, že se poskytuje neplacené právní poradenství a na specifické služby se najímají nevládky.[11] Nenuťte mě, abych udělal bilanci toho, co tam nateklo za peníze. V této chvíli je trend takový, že přes snižující se počet žadatelů o azyl, rostou peníze, které jsou na to vynakládány.

Je pravda, že většina peněz z Evropského uprchlického fondu, které jsou určeny na tyto služby, plyne Správě uprchlických zařízení?

Samozřejmě. To znamená, že je buď použijeme na ty jednotlivé aktuální cíle, anebo tím dohradíme

deficity, které státní rozpočet nemá, na rozvoj sektoru. Vždy existovala možnost, aby kterákoli nevládní organizace kdekoli v ČR vedla uprchlické zařízení. Do dnešního dne nevládky dělají věci, které "jdou" a nedělají věci, které jsou rizikové. V Kostelci je riziková skupina sociálně vykořeněných chlapců, kteří se rozhodli, že budou v azylových zařízeních žít, pít alkohol a dělat věci podle sebe a nikdo není schopný je přivést k rozumu, aby nechodili opilí, nedělali výtržnosti, nekradli v obchodech, nepodřezávali ovce nebo nekradli lidem v okolí zvířata. To, že si někdo hraje s dětmi, je opravdu skvělá věc, ale ve finále je to jednoduché. Stojíme ale před některými věcmi, které se dlouhodobě neřeší, jako například uznané děti bez doprovodu, které dosáhnou zletilosti a musí být propuštěny. To jsou věci, které mají hlubší smysl.

Jak byste tedy zhodnotil spolupráci s neziskovkami?

Určitě dobře. Bez nich by to nefungovalo. Problém je ale v tom, že když se začínalo s neziskovkami, tak se začínalo s multizdrojovým financováním. Stát byl jeden ze zdrojů. Teď jsme se dostali do situace, kdy je stát nebo Evropská unie základním zdrojem financování. To znamená, že nevládní organizace jsou filiálky státu. Když si zaplatím přímo filiálky státu, tak mi to vyjde levněji a budu mít vyšší profesionalitu. Trochu mi to připomíná spor pražských divadelníků s magistrátem. Je to nárok, který tu ale není.

Existuje nějaký nástroj, kterým by se měřila efektivita těch nevládek, které se podpořily ze zdrojů ministerstva vnitra? Nemyslím tím správné vyúčtování, ale skutečná efektivita projektů?

Na co se mě to ptáte? Nemocnice v Bosně, projekty pro navrátilce v Gruzii... Ta úspěšnost je obrovská.

Jde mi o nevládky působící v ČR. Např. v rámci rozvojových projektů v zahraničí existoval systém, kdy odborníci hodnotili efektivitu jednotlivých projektů přímo v místě. Je možné něco podobného v českém kontextu?

Samozřejmě, že část financovaných projektů je normální altruismus. Zeptejte se, jakým způsobem se překonávaly problémy nepřístupnosti Evropského sociálního fondu. My jsme se dohodli, že pustíme docela velké peníze jedné nevládní organizaci na to, aby monitorovala pocit bezpečí u Romů v souvislosti s emigrací, nebo platíme dodneška jednu nevládku, aby ty lidi zastupovala v pracovně-právních sporech. Věřte mi, že v době ekonomické krize, kdy mám volit mezi tímto projektem a sociálně-psychologickým poradenstvím pro velmi omezený okruh lidí setkávajících se v komunitním centru na Praze 2, mám peníze jen na jedno.

Pokud půjdu cestou efektivity, tak to můžeme zavřít všechno[12]. Tady je důležité, že pokud to někdo bude potřebovat, tak má kam jít. Je to vytváření určitých nových struktur, které tu dosud nefungují nebo nejsou. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby to nevládka dělala ne z altruismu, ale ze svých vlastních zdrojů. Ona je ale nemá. Bylo by skoro lepší, kdyby vytvářela zisk.

Lidé, kteří tyto projekty dělají, nemají více peněz než je stejná kvalifikace na Ministerstvu vnitra. Nezapomeňte také, že ten člověk, který to dělá tady, je tu 40 hodin týdně a nemá šanci pracovat někde jinde. Člověk z nevládek má to portfolio možností daleko větší. Já jim to nezávidím, ale ať proboha neblbnou.

V jednom dřívějším rozhovoru jste řekl, že pro vás je hlavně problematické právní poradenství ze strany neziskovek. Zlepšilo se to nějak?

Řeknu vám jedno ze svých tajemství. Když chcete mít dobrý personál na ministerstvu, tak musíte mít velmi kvalitní protihráče. Proto šly naše peníze do právního poradenství. Už mi rozumíte? Nemyslím si, že se poradenství zlepšilo. Nejsou úspěšnější v soudních žalobách. Pozor, začíná se navíc proplétat nevládkové právní poradenství s advokacií. To rozmezí začíná být velmi nebezpečné. Mám říct ta jména? Neřeknu, najděte si je. Podívejte se na představitele nevládního sektoru, kteří mají advokátní zkoušky a advokátní kanceláře. Jediná věc je, jak si klienty dělí. Některé klienty obhospodařuje nevládka a ty zajímavější advokátní kancelář. Je to věc osobního svědomí těchto lidí. My máme pocit, že správné nevládkovské poradenství je vázáno na určitý věk. V určité chvíli začíná normalizace a odklon.

Sledoval jste anketu Centra pro integraci cizinců (CIC) Osina roku za nejhorší počin v oblasti integrace cizinců?[13] Vaše ministerstvo získalo ve dvou kategoriích první místo.

Kdybych se vrátil o dvacet let zpátky, tak bych se modlil za to, aby mohli (CIC – pozn. aut.) dělat to, co teď dělají. Těžko mi to může být úplně proti srsti, je to jejich názor. V tom je ten nejhmatatelnější dosah slova svoboda. V komisi jsem neseděl a pro to ocenění jsem si nešel. Byl jsem potěšen tím, že absolutní první místo získalo ministerstvo zahraničních věcí a nikoli my.

V rámci Osiny jste byli kritizováni např. za nezvládnutou mediální prezentaci problematiky nelegálních migrantů/tek. Migranti/ky byli prezentováni jako hrozba, kriminálníci a strašák.

Ta hrozba je tu mezi námi pořád. Někdy bych byl raději, kdybych nevěděl to, co vím. Pokud na Praze 4 a 12 je 10 tisíc bezprizorních lidí bez příjmu, o nichž se ví ze strany vietnamských nevládek, tak je to velký problém. Já to přirovnávám k nějakému městu.

Problém je ale to, jak to téma prezentujete. Jde o to, aby všeobecně vytvářená atmosféra strachu neblokovala účinná řešení.

Cílem bylo to, aby se cizinci rozhoupali a využili projekt dobrovolných návratů. Nevím ale, co konkrétně popisujete. Ty řeči kolem návratů jsou ale věci, od kterých bychom asi neodstoupili.

V západní Evropě je na rozdíl od nás migrace obrovské politické téma. U nás ne. Myslíte, že se to nějak změní?

Doufám, že ne, protože je to cesta do pekel. To je moje životní přesvědčení. Počítám s lidskou přirozeností. Je to tak žhavé téma, že není dobré ho příliš veřejně prezentovat. Neběhá tady 10 a půl milionu lidí s vaším náhledem.

Jak se stavíte k tématu gender mainstreamingu v rámci migrační politiky?

To jsou na mě docela sprostá slova, kterým nerozumím.

Je to zohlednění specifik žen-cizinek a jeho prosazování je součástí vládní koncepce integrace cizinců[14]. Nezdá se ale, že by se toto téma stalo součástí praxe?

To my o tom asi jen takto nemluvíme. Některé věci se dějí a nemluvíme o tom.

Felix Xaver, Lenka Šafránková Pavlíčková
autoři jsou členy redakce časopisu PŘES

[1] Jiný pohled na fungování středisek integrace cizinců např. zde: http://migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2210832

[2] Multietnický festival Barevná planeta pořádá Poradna pro integraci za podpory Ministerstva kultury ČR. Na pořádání festivalu se podílejí z velké části sami klienti PPI. V roce 2009 na celkem sedmi scénách festivalu vystoupili umělci z 27 zemí světa a navštívilo jej 4000 lidí. Více informací na http://barevnaplaneta.cz

[3] Celý článek viz http://www.lidovky.cz/cizince-jsme-nezvali-mohli-zustat-doma-rika-sef-cizinecke-policie-husak-1na-/ln_domov.asp?c=A090831_105149_ln_domov_mtr

[4] Podle zákona nemůže cizinec/ka podat opakovanou žádost o udělení azylu v době kratší než dva roky od pravomocného ukončení předchozího řízení.

[5] Podle statistik zveřejněných na stránkách Ministerstva vnitra ČR získalo v roce 2008 azyl 9,5 % žadatelů a žadatelek, zatímco v roce 2009 už to bylo jen 6 %. Rozhovor proběhl na sklonku roku 2009.

[6] Dublinská smlouva stanovuje dvě pravidla: jednak říká, že povinnost zabývat se podanou žádostí o azyl má první členský stát EU, jehož hranice žadatel překročí (byť by šlo o přejezd, případně přestup na letišti). A dále, že žádost projedná stát, na jehož území se již nachází rodinný příslušník žadatele, ovšem pouze v případě, že byl tomuto rodinnému příslušníkovi přiznán status uprchlíka. (www.migraceonline.cz)

[7] Bližší info viz http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/uprchlici/stat01.html

[8] Ženevská úmluva obsahuje klíčovou Úmluvu o právním postavení uprchlíků, která mimo jiné definuje, kdo je uprchlíkem a statut uprchlíka vyvozuje na základě individuálního posouzení situace. Více viz http://cs.wikisource.org/wiki/%C3%9Amluva_o_pr%C3%A1vn%C3%ADm_postaven%C3%AD_uprchl%C3%ADk%C5%AF

[9] Důkazním prostředkem pro fungování dublinského systému je systém Eurodac. Je založen na povinném snímání otisků prstů žadatelů o udělení azylu a cizinců nelegálně překračujících vnější hranici EU. Třetí dobrovolnou kategorií daktyloskopovaných osob tvoří cizinci zadržení až při nelegálním pobytu na území členského státu. Více o Eurodacu např. zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Eurodac

[10] Podle informací SUZ čítá zařízení v Zastávce cca 200 lůžek(http://suz.cz/pages/zastavka.html)  a za rok 2008 jím dle statistik MVČR prošlo cca 300 žadatelů/lek o azyl – pozn. aut. (konkrétní info zde: http://www.mvcr.cz/clanek/souhrnna-zprava-o-mezinarodni-ochrane-za-rok-2008.aspx)

[11] Informace o zákonném poskytování dotací ze státní rozpočtu např. zde: http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411/_s.155/701?PC_8411_number1=218/2000&PC_8411_p=7&PC_8411_l=218/2000&PC_8411_ps=10#10821

[12] http://cs.wikipedia.org/wiki/Efektivita

[13] http://www.cicpraha.org/osina2009/

[14] Více informací o konceptu gender mainstreamingu zde: http://www.tyfloemploy.org/gender-mainstreaming