Věřím v Ukrajinu!

Těmito slovy ukončila svůj projev Julija Tymošenková. Žena, která byla konečně propuštěna z vězení a která vystupovala na tribunách při oranžové revoluci před deseti lety.

Už tehdy byla ženou, která mluvila hlasem lidu, a všichni jsme věřili, že přišla doba, kdy se něco změní… Ještě dnes mám schovanou svou oranžovou šálu s heslem „Tak!“.  Stála jsem tehdy s tisíci Ukrajinci na náměstí a na Vánoce jsme s vírou v novou dobu věšeli na vánoční stromky oranžové mašle místo tradiční výzdoby. Všichni byli plní euforie, naděje a lásky.

Strávila jsem na Ukrajině skoro dva roky života a vím, že tamější lidé opravdu moc chtějí žít jinak. Se vztyčenou hlavou, s vizí, že bude lépe. Musím říci, že se tahle země stala mou srdeční záležitostí. Nežila jsem v žádném velkém městě, ale  na venkově, kde jsem měla možnost skutečně poznat, jak lidé žijí, jaké mají radosti i starosti.

Ukradli mi kus srdce, protože to, jak dokážou držet při sobě, vzájemně si pomáhat a radovat se z čehokoliv, bylo pro mě až neuvěřitelné. Jejich životní podmínky jsou pro nás ještě dnes těžko představitelné.

Ale ať už ve městě, nebo na venkově, všichni chtějí, aby se jejich děti měly lépe. Bojují za svobodu, tak jako jsme bojovali my v naší sametové revoluci. Držím jim palce, posílám pozdravy a vzkaz: I já věřím v Ukrajinu!