Ukrajina je mým druhým domovem

Ukrajina v poslední době plní zpravodajství po celém světě. Můj názor na ní je jednoduchý - je to můj druhý domov.

Tak to cítím a tak to je, i když jsem tam strávila jen rok a půl svého života. Přesto to byla ta zatím nejintenzivnější část mého z něj, protože jsem byla dnem i nocí s lidmi, kteří tvoří Ukrajinu.

Nedávno se mě jeden novinář ptal na můj názor na aktuální dění na Ukrajině. Musím říci, že jsem velmi posmutněla. Řekla jsem mu: „Zkuste si vzpomenout, jaké to bylo u nás, když jsme stáli na náměstích a zvonili klíčemi. Když všichni byli plni očekávání a naděje, že se budou mít lépe a jejich děti budou žít svobodně a šťastně. Jak jsme strašně moc CHTĚLI, věřili a bojovali. Jak to bylo dlouhé a těžké, než se TO povedlo. Ale povedlo se a to je velmi zásadní!“

Myslím, že nikdo z nás si nedokáže představit, jaké by to bylo, kdyby se to nepovedlo. Prostě by z toho byl jen marný pokus. Ten pocit smutku, frustrace a zklamání musí být hrozný pocit! To je nyní Ukrajina. Tento pocit smutku a marnosti je nyní v Ukrajincích. Navíc je třeba říci, že vždy byli velmi hrdí, a když jsem na ně hovořila rusky, nebyli rádi, protože Rusy vnímali jako okupanty.
Co mají teď? Co je pro ně vizí do budoucna? Všechno, co se mohlo pokazit, se pokazilo. A já nemohu za nimi. Srdce by mi to utrhlo. Stačí mi vzpomínka, když jsem se za nimi vypravila půl roku po svém odchodu. Všichni se sbíhali a děkovali, že jsem se jim vrátila. Vnímali mě jako někoho, kdo se o ně zajímal, staral a byl s nimi – v dobrém i zlém. I tak to bylo jiné, než když jsem s nimi pracovala. Věděla jsem, že můj život a má rodina je v České republice. Chápali to, ale byli velmi smutní. Objímali mě a se slzami v očích se se mnou loučili. Nedokáži si představit, jak emotivní by bylo takovéto shledání v současné době.

Moc bych si přála, aby Ukrajina a Ukrajinci našli opět svého anděla, své štěstí a novou naději. Moc jim přeji sílu, aby našli novou cestu a vzepřeli se těm, kteří po nich šlapou.