To nejcennější pro všechny děti

Všechno je jednou poprvé. Před několika dny byl můj syn poprvé v jesličkách. Jen dopoledne, ale i přesto to pro mě byl možná více traumatizující zážitek než pro něj. Běželo mi hlavou: Jsem krkavčí matka? Je to lepší řešení, než kombinace hlídání starou chůvou, tchýní před důchodem a prababičkou přes 80? Ano, je. Opravdu si to myslím. Potřebuje děti, nové aktivity a hry. Jesličky jsou krásné, čisté, plné hraček a s úžasnou zahrádkou s pískovištěm a prolézačkami. Skvělé tety. Prostě paráda.

Jaké byly moje emoce, když jsem odváděla Honzíka do jeslí, a poté si pro něj přišla? Měla jsem na krajíčku. Byla jsem moc ráda, že to zvládl. Asi jsem husa, ale byla jsem tak šťastná, že ho po čtyřech hodinách vidím… Ani nevíte jak. Když mě uviděl, začal natahovat a jeho pohled říkal: „Ty jsi mě tu nechala samotného?!“ Trochu mě to bolelo u srdce, ale musíme to zvládnout. Oba. A jak se říká, děti jsou splachovací. Za pět minut už byl v pohodě a slzičky ten tam.

Někdy si říkám, jak je ten život strašně nespravedlivý. Někdo se narodí do „zlaté kolébky“ a někdo nemá ani tu kolébku. Když jsem si Honzíka vezla z jesliček domů a dívala se do zpětného zrcátka, viděla jsem, jak se spokojeně usmívá ze spánku. Moc bych to přála všem dětem. A opět jsem si vzpomněla na děti ze školky na Ukrajině. Vlastně jsem na ně myslela celou cestu domů. Už jsem o tom psala, ale jsou pocity, které na papír prostě nedostanete. Je to dávno. Byly to cizí děti. Ale přesto se mi všechny jejich tvářičky vryly do paměti. Když jsem viděla, v jakých podmínkách ve školce vyrůstají, svíralo se mi srdce. Ruina, kde není nic, všechno rozpadlé, rozbité nebo nefunkční. Děti si neměly kde umýt ruce, neměly lehátka, jen staré matrace, neměly plínky ani ručníky. Vše provizorní jako za války. K jídlu měly to, co dospělí – zelí a brambory. Na ovoce nebo zeleninu nebylo ani pomyšlení. To si nikdo nemohl dovolit. Hračky prošly snad stovkami rukou, některé už nešly spravit, ale přesto byly součástí inventáře – nebylo je za co vyměnit.

Na druhou stranu bylo neuvěřitelné, co všechny „tety“ zvládly s dětmi dělat: malování, cvičení, tancování a zpívání. Děti nacvičovaly různá divadelní vystoupení a rodiče se chodili pravidelně dívat. Byli hrdí na své ratolesti a láska ve vzduchu by se dala krájet. Jednou jsem byla u toho. Pozvali mě jako hosta – děti měly připravené nové písničky na vánoční besídku. A bylo to neuvěřitelné. Za pomoci rodičů jim tety udělaly kostýmy andílků. Všechny vypadaly krásně. A děti, tety i rodiče – všichni byli spokojení a šťastní.

Doufám, že i já se svým Honzíkem jednou zažiji tak hezké okamžiky. Sice má nové hračky, pěknou postýlku a jídlo samou dobrůtku, ale přesto bych si přála, aby měl hlavně to, co děti na Ukrajině. Lásku. Je mým andílkem. A přeji vám všem, abyste to stejné se svými dětmi prožili také.