Ještě že jsem měla tak velké auto. Čtyřkolce jsme odmontovali mříž mezi sedadly a kufrem a bylo dost místa na všechny ty potraviny a suroviny. Ale vezměme to od začátku. Než jsem nastoupila na pozici ředitelky, mohla jsem si vybrat auto. Sice jsem vždy snila o krásném BMW, ale když jsem viděla ty jámy a díry na ukrajinských silnicích, bylo mi jasné, že budu muset myslet prakticky. Takže nakonec vyhrál Nissan X-Trail. Krásné, nové, voňavé auto se světlými potahy a světlou kůží na palubní desce. Nádhera…
Jednou z mých hlavních rolí ve firmě bylo vybudování velkokapacitní kuchyně a zajištění jejího provozu. Kuchyň to měla být obří, denně se muselo zvládnout uvařit jídlo až pro 3,5 tisíce lidí! Když jsem přijela k fabrice, byl tu jen holý pozemek, kde to vše mělo být vybudováno. Už při mém nástupu ale bylo nutné zajistit pro zaměstnance stravování. Fabrika totiž stála uprostřed „ničeho“ – kolem jen pole, o pár kilometrů dále malinká obec s jedním obchodem. A konec. Co jsme v rámci areálu nezajistili, to nebylo.
Zpočátku stačilo vařit obědy zaměstnancům ve velkých kastrolech v domácnosti jednoho z nich, pak se našla restaurace, která vaření převzala. A nakonec bylo svěřeno jakési „větší kuchyni“. V této fázi jsem do firmy nastoupila já. Když jsem chtěla zkontrolovat kvalitu jídla a podmínky, ve kterých se připravuje, kolega Oleg se na mě vyděšeně podíval: „Paní Taťáno, raději ne!“ „Proč ne?“ „Asi by se vám nelíbila zvířátka.“ „JAKÁ ZVÍŘÁTKA?“ „Kočky, psi, švábi, krysy a tak.“ „To mi chcete říct, že teď vaříme jídlo pro stovky lidí v takových podmínkách? Vždyť dostanou nějakou nemoc a celou fabriku budeme muset dát do karantény, uvědomujete si to riziko?!“ „Jo. Ale nemáme na vybranou. Než postavíme naši kuchyni, musíme někde vařit. A jiná kuchyň není.“
Víte, moje babička vždy říkala, že trpělivost přináší růže. Týden jsme jezdili po okolí a hledali řešení. Světe, div se. Já ho našla. Našla jsem hotelovou školu, jejíž pan ředitel měl sice ten nejvíce červený nos, jaký jsem kdy v životě viděla, ale také měl neuvěřitelně podnikavého ducha. Domluvili jsme se, že jejich učňové budou v rámci studia za dohledu učitelek vařit pro naše zaměstnance. Bylo to neuvěřitelné. Fungovalo to. Vidina přivýdělku držela pana ředitele a všechen jeho personál v pohotovosti. Chodila jsem průběžně na kontroly a vše bylo v pořádku. Je pravda, že kdybyste viděli, jak kuchyň vypadala, mysleli byste, že jsem ji odvezla ze skanzenu…
Proč jsem však mluvila o svém krásném voňavém autíčku? Protože jsme sice měli kuchyň, ale ne transport. Z Rakouska jsme dovezli velké transportní termo bedny a v nich se jídlo převáželo. Dokážete si jistě představit, že polévka občas vykoukla zpod pokličky a že za týden bylo moje krásné autíčko spíše místem, kde se mísily vůně ukrajinské kuchyně…
Práce na nové kuchyni pokračovaly. A jednoho krásného dne, kdy jsme za sebou měli její projekt, výběrové řízení na dodavatele technologie a ostatní věci, jednoho krásného dne to vše stálo. Byl to krásný pocit. Měli jsme kuchyni, která splňovala všechny evropské standardy a normy. A hups! Na něco jsme zapomněli! Na dodavatele surovin. Konečně jsme totiž mohli začít vařit pro všechny směny, pro dvojnásobek lidí. Ale to byl pro naše dodavatele surovin problém. Neměli. To, co nám dodávali, už nestačilo. Vedoucí kuchyně za mnou přišla a řekla mi: „Nemáme z čeho vařit.“ „No skvělé, a co s tím já mám probůh dělat?“ „Nevím. Všechny jsme obvolali a nemáme dost masa.“
Jak myslíte, že to dopadlo? Pár týdnů, než jsme našli další dodavatele, jsem každý večer trávila v autě cestou do nejbližšího velkoměsta Lvov. Šedesát kilometrů tam a šedesát zpět. Po ukrajinské obecní silnici. Uff! Tam jsme objeli všechny supermarkety a skupovali maso. Také zeleninu a koření. Byla jsem vlastně takový zásobovací vůz. Balíčky s masem, igelitky s nákupy, pytlíky, bedýnky, krabičky… Zabíralo to všechen volný prostor ve voze, místo zbylo pouze pro mě a kolegu. Vždy jsme ale dojeli, vždy bylo uvařeno pro všechny. A hlavně, všem chutnalo. Karanténu jsme za mého působení neměli ani jednou. Super, ne?
