Měla jsem úžasný tým lidí. Opravdu, všichni byli pracovití a snaživí. Byli také vděční za vše, co jsem pro ně dělala. Ocenili každou maličkost. Nic pro ně nebylo samozřejmé a automatické. Dokonce ani to, že dostanou svou výplatu. Když jsem nastoupila, neexistoval oficiální výplatní termín. Peníze navíc zaměstnanci dostávali hotově. Protože ale neznali inkaso ani složenky a vše se na úřadech platilo hotově na přepážkách, nepřišlo jim to ani divné. Asi by to nebyl problém, kdyby vydělané peníze mohli použít pro běžný život – jak jsme zvyklí. Tak to na Ukrajině bohužel nefungovalo.
Zaměstnávala jsem 80 % žen a 20 % mužů. Důvod byl jednoduchý – ženy byly pracovitější, spolehlivější a loajálnější. Muži pili. Pili moc a pořád. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem dostala z pracoviště alkohol a měla v týmu pouze ty chlapy, kteří ho nepotřebovali ke každodennímu fungování…. Ženy ovšem přišly s výplatou domů a manžel ji často zvládl propít za den, za dva. Co žena neschovala, to neměla. Většinou živila svou rodinu i příbuzné, nezřídka i dvanáct lidí. Podle mého názoru byla na vině především vláda, protože láhev vodky stála skoro stejně jako bochník chleba.
Každopádně jsem měla problém. Mzdy jsem sice vyplatila, ale už za týden za mnou zaměstnanci chodili a žádali o půjčku. Párkrát jsem to udělala a půjčila jim. Ale nebylo to řešení a přemýšlela jsem, co s tím. Řešením by bylo posílat výplaty na účet. Ovšem narazila jsem na další zádrhel – bankovní účet neměl jediný ze zaměstnanců. V našem městečku nebyla ani banka. Nikdo vlastně nechápal, k čemu taková instituce slouží. Rozhodla jsem se proto uspořádat „sbor“ – speciální setkání všech zaměstnanců, kde jsem prezentovala, co to je banka, jak funguje bankovní účet a k čemu je karta. Dělala jsem vlastně osvětu bance, se kterou naše firma spolupracovala.
Cíl byl jasný: Zajistit, aby si každý pracovník zřídil účet, na který mu budeme zasílat výplatu. Všem se nápad líbil. Padla však námitka: „Paní Taťáno, jak zabráním svému muži, aby všechny peníze hned vybral?“ „To je jasné, ten tvůj nesmí mít přístup,“ zaznělo. Víte, s jakým řešením zaměstnanci přišli? „Paní Taťána půjde s námi, na ni si naši chlapi netroufnou.“ Takže jsem zajistila zřízení pobočky banky. Byla to malá budka, ale byla. Posadili tam úředníka, který se zaměstnanci sepisoval smlouvy. A já dva dny seděla v bance místo ochranky a dohlížela, aby vše proběhlo v pohodě a pokud možno bez manželů… Následně sem umístili i bankomat.
Myslím, že to bylo poprvé, kdy rodiny zaměstnanců firmy pár dnů po výplatě nehladověly a nejedly jen zelí a brambory. Ty vždycky pomáhaly překlenout těžká období – byla to hlavní složka jídelníčku místních. Mám s bramborami spojený i jeden neuvěřitelný zážitek. Jednou jsem přišla do práce a… Fabrika zela prázdnotou. Doslova a do písmene. Nechápala jsem to a zavolala si vedoucího. Řekl mi: „Jsou brambory.“ Zeptala jsem se: „Aha. Co to znamená?“ „Všichni vykopávají brambory, když to neudělají, nezvládnou zimu.“
Bylo to pro mě neuvěřitelné. Stalo se to jen před pár lety – v době, kdy jste v České republice už běžně v obchodě koupili vše. A na Ukrajině jako by se zastavil čas. Za dva dny byli všichni zase v práci, ale bylo vidět, že čekají na mou reakci. Nikdo totiž nedal vědět předem, práce stála a třísměnný provoz byl na dva dny mrtvý. Vše se muselo dohnat. Opět se konal „sbor“. Koupila jsem každému ledňáka. „Určitě toho máte plné zuby, je vedro, pojďte si dát zmrzku.“ Ještě, že se doplnily zásoby zmrzliny. Vykoupila jsem všechny mrazáky naší kantýny.
