Nemám jen zážitky z Ukrajiny. Vzpomínám třeba na Ázerbájdžán. Baku. Část svého života jsem pracovala v branži odpadového hospodářství. Postupně jsem právě kvůli „odpadu“ začala také cestovat. Majitel firmy vlastnil nejen českou společnost, ale i několik dalších v zahraničí, které spadaly do jednoho holdingu. Časem bylo jasné, že centralizace některých procesů by mohla být velkou pomocí. A tak jsem jezdila. Hlavní náplní bylo pochopit, které činnosti ve všech zemích vůbec centralizovat lze – a potom to zpracovat do koncepce. Pro mladou slečnu opět skvělá příležitost něco se naučit a poznat nové věci.
Baku. Obrovské město. Špinavé, chaotické, zpocené venku a zmrzlé uvnitř. Všude na domech byly krabice s klimatizací. Vysoké věžáky, co už si svoje na první pohled zažily, a sídliště, která by mohla blednout závistí nad krásou našich „Bohunic“. Vrhla jsem vyděšený pohled na šéfa: „Tohle je hlavní město?“ „Ano, vítej v Baku. V pohodě, časem si zvykneš, mně už to nepřijde…“ Sebrala jsem odvahu a zeptala se na věc, která mi celou dobu běžela hlavou: „Mohu se zeptat, kde budeme bydlet? Je tu vůbec hotel bez štěnic, švábů a blech?“ „Jeden ano. Pro Američany.“ Byla jsem nadšená. „Skvělé!“ Město mělo vysokým plotem ohraničenou část, kde ležela americká vojenská základna a vše s ní spojené – takže vše bylo americké a supermoderní, Ázerbájdžánci mohli jen závidět. A co víc, pro civilní návštěvy byl mimo toto území, přímo v centru města, postaven krásný moderní čistý (!) hotel, kam se suroviny zčásti dovážely spolu se surovinami pro vojenskou základnu.
Bylo to k neuvěření, ale zde jsem bydlela!!! Ubytovala jsem se a šlo se pracovat. Seznámila jsem se s týmem, který zde už rok fungoval, aby rozjel naši novou pobočku v Baku. Měli jsme smlouvu s městem o svozu komunálního odpadu v některých městských částech. Byla to těžká práce, byli jsme opět průkopníky. Do doby, než jsme sem přišli, neexistoval žádný systematický svoz odpadu. Jen když bylo nejhůř (třeba v létě, kdy bylo pětačtyřicet stupňů a městem se táhl smrad), povolali náklaďáky, které největší hromady odpadu odvážely na městskou skládku. Moc jsem nechápala, jak to celé mohlo fungovat. Ptala jsem se: „Pokud mi popeláři nevyvezou pravidelně popelnici, mám pocit, že je to pro mě zásadní problém. Copak to tu lidem nevadí?“ „Umějí s odpadky žít. Něco ti ukážeme,“ řekl kolega. „Uděláme okružní jízdu.“
Pokud čekáte, že mě vzali po památkách a po pěší zóně, pletete se. Naložili mě do auta a jeli na sídliště. Vysokánské věžáky a kolem nich – prostě bordel. Vystoupili jsme z auta a šli blíž k jednomu věžáku. V tu chvíli můj rakouský šéf zvolal svou lámanou češtinou (uměl jen pár slov): „KOČIČKA!“ Kolega se ohlédl a odvětil: „Prdlajs kočička, to je krysa, ty vole.“ Z pohledu šéfa bylo znát, že nechápe… Tak jsem diplomaticky provedla překlad. Pořád nechápal. To zvíře bylo přece táááákhle velké (rukama se snažil naznačit délku zvířátka). „Jo jo, krysy tu mají ráj, to se nedivte, že mají velikost XXL. Lidé nemají popelnice, tak všechen odpad házejí do šachty, která vede celým věžákem. Pod šachtou je jáma, ale ta už přes hory odpadu není vidět,“ snažil se nám kolega vysvětlit situaci. „No, a protože nepoužívají ani žádné pytle, vlastně je celá ta šachta od odpadu…“
Nemusel pokračovat. FUJ. NECHUTNÉ. „Jak v takovém baráku mohou lidé bydlet, vždyť ten smrad musejí mít až v bytě,“ odpověděla jsem. „To ještě nic není. Pojď, jedeme dál.“ Sedli jsme do auta a vyrazili směrem z města. Nejdřív mě zarazil dým, který šel opravdu z velké dálky. A pak i zápach, který začal být postupně víc a víc intenzivní a vtíravý. Z dýmu se stal oheň. „Podívejte se, tam hoří!“ Otočili se na mě a s výrazem „další naivka“ mi odvětili: „To je městská skládka.“ Upřímně, znala jsem skládky jako své boty, tlumočila jsem jednání, kdy jsme prováděli prohlídky na skládkách v ČR – a nebyl tam ani náznak zápachu nebo vůbec toho, že jste na skládce. „Vydrž, jedeme tam.“ Byla jsem zvědavá a vyděšená zároveň. Přijeli jsme k jakési váze vozů, tam jsme vystoupili a šli dál. Spontánně jsem vytáhla kapesník a strčila si ho před nos, takový to byl smrad. „Táňo, super, právě přijíždí auto z americké základny, to něco uvidíš,“ nadšeně komentoval situaci kolega a táhl mě na hromadu odpadků, kam se blížilo auto.
A TEĎ SE TO STALO. Kartonové krabice, které byly poházeny kolem dokola, se začaly hýbat a… Vylézali z nich lidé! Ne pár, byly jich desítky. Desítky lidí, kteří bydleli přímo na skládce v papundeklových krabicích. Vypadalo to, že tam žijí celé rodiny. Všichni přesně znali rozpisy příjezdu aut a právě nyní se přímo před mýma očima vrhali do odpadků, které vysypával vůz. Než odpad stihl dopadnout na zem, byl vlastně rozebrán. Odpadky z americké základny a hotelu, kde jsem bydlela, pro ně zkrátka skrývaly to nejfajnovější.
Myslím, že těmhle lidem by hotel se štěnicemi, šváby a blechami určitě nevadil. Spíše by to považovali za luxusní dovolenou.
