Despotický cholerik. Křičel na lidi, házel věcmi a rozbíjel je, byl sprostý na každého a v kterékoliv denní či noční hodině. Většina zaměstnanců reagovala tak, že ženy plakaly a muži se dívali na špičky bot. Všichni si to nechávali líbit. Vždycky to přetrpěli. Začala jsem u tohoto člověka pracovat jako tlumočnice němčiny. Bylo to úplně na začátku mé kariéry, byla jsem mladá, nezkušená i výrazně štíhlejší než teď. Stačilo zavolat třeba o půlnoci, já se sbalila a jela či letěla, kam bylo potřeba. Tlumočení u něj pro mě byla skutečná škola – překládat slovo „idiot“ je opravdu lahůdka…
Jednou se pořádala firemní akce ve vinném sklepě. Po skončení jsme šli v zástupu po schodech nahoru, šéf za mnou. Nastal klíčový moment mého pracovního života. Plácl mě po zadku, pořádně, aby to všichni viděli. No a já mu jednu vrazila – taky pořádně, aby to všichni viděli. Civěl na mě. A pak řval, že mi dává okamžitou výpověď. Vychrlil na mě všechna sprostá slova ze svého obsáhlého slovníku. NIC. Hleděl na mě a nechápal. MÁM SVOU HRDOST A SEBEÚCTU. Tohle heslo mi celý život rodiče vštěpovali. A teď mi běželo hlavou. Byla jsem první, kdo se šéfovi ve firmě postavil. Nejmladší. V tu chvíli nejsilnější. Kdo by čekal, že se mi druhý den omluvil, je na omylu. To nebyl jeho styl. Ale udělal něco jiného – povýšil mě. Řekl mi, že to, že se ho nebojím a dokážu mu říct svůj názor, i když vím, že s ním nesouhlasí, je pro něj velmi cenné. I za cenu facky. Věřte, tuto pozici jsem obhajovala celých sedm let, co jsem pro něj pracovala. Byl to můj šéf také na Ukrajině. Když mi tuto práci nabídl, prohlásil: „Taťáno, je to jen pro silné povahy. A pro někoho, kdo zvládne nejen tamější lidi, ale i mě.“
V průběhu mého působení na Ukrajině jsme se mnohokrát pohádali a křičeli na sebe jako psi. Ale na jednu situaci nikdy nezapomenu. Přiběhl ke mně do kanceláře a řval jako pominutý: „Zaměstnanci jsou idioti, koho jsi to vybrala, vždyť všechny otrávíme!“ „Co?“ Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Chytil mě za ruku a táhl do jídelny. Do jídelny s kapacitou 800 strávníků na jeden výdej. Zkuste si představit to obrovské množství stolů a židlí… A naše uklízečky umývaly jídelní stoly čisticím prostředkem označeným jako prudká žíravina. Proboha. Měl pravdu, to není žádná legrace. „Proč ty stoly čistíte tímhle?“ Nechápavě se na mě dívaly. Došlo mi, že máme asi ještě větší problém, než se zdálo. Vyhodila jsem za dveře šéfa – celou dobu totiž křičel a nadával a nebylo slyšet vlastního slova, natož pak něco řešit. Klid, klid, počítej, jedna, dva, tři… Uklidnila jsem se, jak to šlo, a znovu se zeptala, proč umývají stoly tímto prostředkem. „Nevíme.“ „Je to na úklid, ne?“ Začínalo mi svítat.
Nechala jsem přinést na hromadu všechny typy čisticích prostředků, které jsme používali. „Tak, milé dámy, řekněte mi, co se na co používá.“ Bezradné pohledy a ticho. „Máte něco z toho doma? Je tu cif, jar, čistič na zrcadla, čistič na toalety… (neměli jsme ještě průmyslové čisticí prostředky, ale standardní z drogerie – nic jiného nebylo dostupné) Nic z toho neznáte?“ „Ne. Paní Taťáno, my víme, že se to prodává, ale pro nás je to moc drahé, doma máme jen „jelena“ a návod jsme u ničeho nenašly.“ „Dobře. Všechny nastup na dámské toalety a ty prostředky vezměte s sebou,“ prohlásila jsem rozhodně.
Neměla jsem na výběr. To, že jsem měla na sobě krásný a drahý kostýmek a lodičky na podpatcích, muselo jít v tu chvíli stranou. Vyhrnula jsem si rukávy, vysvětlovala a ukazovala, jak se který prostředek používá, včetně toho, na co je houbička a hadry. Vyčistila jsem umyvadlo, vyleštila baterii a zrcadlo. Klekla jsem si a umyla kus podlahy. Přešla jsem k toaletě, opět si klekla na všechny čtyři a umyla ji. Jasná a srozumitelná demonstrace. Pochopily a byly rády, že byly „zaškoleny“. Mela jsem tři týmy – tři směny. Ostatním jsem to také ukázala osobně, ale raději už v džínách a tričku…
