Kuchyň. Velkokapacitní, moderní a krásná. Musím říct, že to byl jeden z největších projektů v mém pracovním životě. Nebyl problém najít dodavatele ani dát dohromady projekt. Dokonce ani zajistit stavební úpravy pro instalaci. Problém se objevil úplně jinde… A přitom to začalo pozitivně – když mi zavolali řidiči, že už projeli slovenskou hranicí a stojí na ukrajinské. Volali jsme si každý den. Několikrát. Byly to tři obrovské tiráky s návěsy. Narvané do posledního centimetru a několikrát přeskládávané, aby se do nich všechny části kuchyně vešly. Ale… Stály na hranicích deset dnů, přestože všechny papíry byly v pořádku a kolky byly zaplaceny. Celníkům se zkrátka úplatky, nabízené od řidičů, zdály vzhledem k hodnotě nákladu malé.
Kuchyň stála dvanáct milionů korun. Celníci. Nechali je tam prostě stát. Dokud jim někdo nedoveze více peněz, pár set dolarů, neodlepí se naše tiráky z parkoviště na hranicích. Nakonec pan ředitel slovenské společnosti, která naše vybavení přepravovala, na celnici osobně přijel a situaci „vyřešil“. Pochopitelně jsme byli domluvení, že „řešení“ dofakturuje jako neplánované vícenáklady. Po dvanácti dnech se tak náklad rozjel směrem k městečku Stryj, kde stála naše fabrika a kde byla připravena i hala na kuchyň. Byl to nádherný pocit – vidět ta auta přijíždět. Sedla jsem si do prvního vedle řidiče a vedla ho na další celnici, tentokrát vnitrostátní – poslední zastávku před vyložením. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že to bude už pouhá formalita. To, co jsme absolvovali na hranicích, byl slabý odvar. Tak velký náklad už tam dlouho neměli. A opět, jeho hodnota byla moc zajímavá na to, aby vše šlo jednoduše a hladce.
Všichni, od přijímacího celníka až po ředitele celního úřadu, o nás věděli. Všichni si chtěli přivydělat. Každý bez jakýchkoliv okolků sdělil svou cenu. Tu když prý zaplatíme, dá nám to „své“ razítko. Bohužel už si nepamatuji přesný počet potřebných razítek, ale přes dvacet jich bylo určitě. Finální informace od mého asistenta zněla: „Potřebujeme 150 tisíc. V dolarech. Jestli nezaplatíme, nechají nás stát, pak nás všechen náklad nechají vyložit a budou kontrolovat položku po položce.“ „Vždyť máme všechno přesně podle dodacích listů!“ „To je jim jedno. Vždycky si něco najdou a hlavně to vybavení by vykládali tady.“ A mávl rukou směrem k placu, který my označujeme jako nezpevněná plocha. S výmoly, dírami, nezastřešené. Když tam kuchyň vyložíme, poničí se. „Panebože, to je blbá varianta. Jaké jsou možnosti?“ „Jen jedna, zaplatit.“
Volala jsem majiteli firmy a snažila se mu vysvětlit situaci. Ani po hodinovém telefonátu nechápal. Neměli jsme žádný „rezervní fond“, ze kterého bych mohla peníze vzít. Nakonec jsme se s majitelem shodli, že pro nás bude levnější zaplatit, než potom nechat opravovat poškozené díly. Kde ale vzít peníze? Majitel byl 2500 kilometrů daleko. A já potřebovala kuchyň dostat do naší haly a začít montovat, nebylo možné čekat další týden nebo dva. Tak jsem vzala svou soukromou kreditní kartu a šla vybrat peníze. Zaplatili jsme. Ani obálky nebyly třeba. Z ruky do ruky. Po zaplacení jsme do půl hodiny mohli vyjet. Vše bylo za námi.
Když jsme přijeli k fabrice, právě končila směna. „Nezlobte se, ale už jsme u vás strávili mládí, musíme jet co nejdříve zpátky,“ sdělili mi řidiči. „Potřebujeme, abyste nás vyložili, a my pofrčíme.“ Bylo deset hodin večer. Nikde nikdo. Jen končící směna. Všechny jsem svolala. „Pánové a dámy, vím, že toho máte plné zuby, ale potřebuji vaši pomoc. Potřebuji vyložit náklaďáky.“ Únava jim koukala z očí. Maryan – vedoucí – se postavil a řekl: „Paní Taťána potřebuje pomoct, takže „davaj“, ona nám všem pomáhá furt, tak pojďte na to.“ Nebyl to příkaz, byla to prosba. Nebo spíše pošťouchnutí. Vlastně se všichni usmáli a řekli, že ok, davaj. Ženy šly vařit teplou polévku, některé vytahovaly menší kousky kuchyně z náklaďáků. Já jsem se přidala k mužské části. Chlapi vytahovali ten zbytek, velké kusy kuchyně. Obrovské fritézy, konvektomaty…
Skončili jsme ve čtyři ráno. Mrtví únavou. Když jsem rozdělovala na konci měsíce červené puntíky, chtěla jsem v celé této směně dát každému po jednom. A víte co? Úplně mě odzbrojili. Řekli mi: „To jsme udělali pro vás. Ne pro sebe.“ Vím, že jsem staromódní. Naivní. Stále věřím ve věrnost a loajalitu. Vždycky mě mrzí, když se potkám s lidmi, pro které to nic neznamená. Ale naopak mě ohromí, když mi to srdce na dlani vrátí jiní mnohonásobně zpět.
