O mé babičce hodně hovořím, protože až nyní si uvědomuji, jak moc mne právě ona ovlivnila a jak mne v rámci mého podnikání vlastně ovlivňuje dodnes.
Dodnes mám s její osobou spojeno své dětství, a když zavřu oči, vybavují se mi různé okamžiky. Například jak jsem jí česala její bílé vlasy plné sponek a hřebenů. Nikdy jsem ji nedokázala učesat do původního tvaru, ale nikdy se za to na mne nezlobila.
Asi jako každé dítě si pamatuji na její vaření, se kterým jsem jí občas pomáhala. Spolu jsme například dělaly těsto na nudle, které jsme pak noži krájely na tenoučké nudličky a ty pak sušily na bílém papíře. Nejspokojenější jsem ale byla, když babička připravila něco sladkého, například když upekla její obrovské hanácké koláče. Když je vyndala z trouby, byly všude po stolech, plněné tvarohem a nahoře byla povidla, mák, tvaroh nebo marmeláda. Dodnes si také pamatuji modrou oprýskanou naběračku, kterou z vysokého kastrolku lila těsto na palačinky, které jsem dostávala za odměnu. Vždy je měla dokonalé, velké, tenoučké, co se na jazyku rozplývaly.
Její kuchařské umění jsem si sice neosvojila, utkvěl mi však její černý deníček se stránkami, které měly červené linky. Byl to deníček, do kterého si zapisovala každý výdaj inkoustovou tužkou. Byla velmi spořivou paní, která zažila válku, a dalo by se říci, že byla vždy připravená na horší časy. A právě tuto spořivost jsem se od ní naučila. Neumím sice tak úžasně vařit, jako ona, ale díky ní vím, že si nemám pořizovat nic, na co nemám a musím si dávat dobrý pozor, za co a kolik utrácím.
Dětství jsem měla opravdu moc pěkné, babička mne sice hlídala, jen když jsem byla nemocná nebo když rodiče někam odjeli, ale i tak když vidím lipový čaj, vzpomenu si na ni. Svému synovi sice neupeču tak dobré koláče či palačinky, pokud se však naučí spořivosti jako já od mé babičky, budu spokojená.
