„Ty jsi byla taková krásná a sladká holčička. Představ si, našli jsme fotky, kdy ti byly tři roky, tomu neuvěříš, jaké jsi měla krásné blond kudrnaté vlásky. Jako andílek.“ Takhle se maminka rozplývala nad vzpomínkami, kdy jsem byla ještě děvčátko. A aby mi dokázala, že to, co říká, je svatosvatá pravda, šla a vytáhla ze šuplíku papírovou krabici.
Byly v ní diapozitivy a malá plastová krabička, do které se vsouvaly. Další kus neuvěřitelné historie. Musím říct, že bych se asi nepoznala. Holčička s kudrnatými vlásky, šatičkami a kopretinou v ruce. Fakt jsem byla hezké dítě :-) Maminka se snažila své dojmy přenést i na mého syna Honzíka: „Podívej se, Honzíčku, v té krabičce je tvá maminka.“ Honzík se usmál a ukázal na mě, sedící v sedačce a popíjející čaj. Tady je maminka. „Ale tady taky,“ trvala na svém moje máma: „Podívej se!“ A přistrčila kukátko Honzíkovi před obličej.
Nelíbilo se mu, prohlížel si ho ze všech stran a prostě tam ten obrázek neviděl. Bál se přiblížit si krabičku až k oku. Po chvilce to vzdal – žádné čudlíky, žádný pohyb, nuda. Sel si hrát s kostkami. Zato já jsem si prohlídla skoro polovinu diapozitivů – už jsem zapomněla, že něco takového vůbec existuje.
Byla jsem tam s mámou, která měla na sobě super ohoz, zvonové kalhoty a tričko s velkými květy, no prostě neuvěřitelné… Fotky s bráchou na dvorku i na balkóně se zábradlím, krásným kovářským dílem našeho dědečka. V dnešní době věci, které už jen tak nevidíte. Ale co, možná se to jednou zase všechno vrátí…
