Jsem patronkou SOS dětských vesniček

„Děti jsou můj život.“ S oblibou tuto větu říkám, protože to tak opravdu cítím. Já si na své dětství velmi dobře pamatuji.

 Vzpomínám si na výlety s rodiči v bílém „žiguli“ s červenými potahy a následnou červenou limonádou v cíli. Pamatuji si svého obřího hnědého medvěda, který sice zabral více než polovinu mé postele, ale já ho milovala nade vše. Podle fotek a vyprávění mé maminky jsem byla hezká holčička s plavými kudrnatými dlouhými vlásky jako andílek.

Až dnes, kdy mám tmavé vlasy jako uhel, jsem ostříhaná na kluka, už nevypadám tak štíhle a dětsky, ale jsem stále šťastná, si říkám a vidím, jak je to na tom světe pro některé děti nespravedlivé. Jak ne všechny děti mají tu možnost prožít takové dětství, jaké jsem prožila já. Vždy mě mrzí, když vidím, že děti mají lidé, kteří je nemilují a nestarají se o ně. Jsou i tací, kteří jim ubližují a ničí jejich krásné dětské duše. Bolí mě u srdce z čísel, která říkají, kolik dětí potřebuje pomoci.

Vím, že nemohu všechny děti zachránit, ani jim nabídnout náruč plnou lásky a střechu nad hlavou. Proto jsem poctěna nabídkou SOS dětských vesniček stát se jejich patronkou. Je to pro mne cesta, jak mohu pomoci více dětem, jak podpořit jejich dětský hlásek, který volá o pomoc. Současně je to pro mne velký závazek a zodpovědnost. Vím ale, že člověk má dělat to, co mu velí srdce a proto budu při nich stát a budu za ně jako lvice bojovat!