Jak na staré (ne)pořádky? S novým popelářským vozem!

Co nám připadá všední, může být pro jiné skoro zázrak. Na té fotografii není starý náklaďák, ale letištní autobus pro přepravu cestujících z letadla do haly. Nic lepšího neměli. Životu nebezpečné. Možná. Ale člověk věřil, že při tak pomalé jízdě se mu nemůže nic vážného stát, i kdyby propadl děravou rezavou podlahou nebo kdyby kus „autobusu“ odpadl. Prostě by ten kousek došel.

Tak to vypadalo na Ukrajině i s ostatní technikou. Jedna z našich divizí měla na starost odvoz odpadu. Když jsem poprvé do této země dorazila a jela se podívat do dílny, kde stály popelářské vozy, vážně jsem si myslela, že si ze mě dělají legraci. Nikdo z vás by neuvěřil, že to, co jsem tam viděla, jezdilo. „Pchá, paní Taťáno, to byste se divila, všechno funguje!“ Řidič si sedl za volant a nastartoval. Nastalo hřmění, dým, smrad a motor se rozeřval. Ale také tekl olej, z podvozku visely hadičky a různé další části, které zřejmě kdysi byly pevnou součástí auta a nyní se držely jen silou své vůle. Asi chtěly umřít spolu se zbytkem vozu. O spotřebě nafty a oleje je zbytečné hovořit – byl to průtokáč, který měl štěstí, že nafta stála pár babek.

„Pánové, s tím nemůžeme fungovat,“ řekla jsem. „Musíme obnovit vozový park. Není nutné mít mašiny nové, klidně z druhé ruky, ale ne z druhé světové!“ Urazila jsem je. Vzali si to osobně. Léta se starali, aby každé ráno náš firemní šrot mohl vyjet do terénu. Chtělo to motivaci. Potřebovala jsem jim ukázat, jak vypadají popelářské vozy u nás. Na druhý den jsem slíbila se zastavit a přinést překvapení. A Ukrajinci milují překvapení! Jak jsem se později doslechla, hádali se a sázeli, co přinesu.

Já večer sedla k počítači a hledala na internetu ty nejpěknější fotky ze svého bývalého zaměstnání, kde jedna z hlavních činností byl právě svoz komunálního odpadu. Našla jsem i fotky našich popelářů ve firemních kombinézách a dokonce i záběry plastových popelnic! Těch pěkných hranatých na kolečkách. Měla jsem radost a těšila se, co na to chlapi řeknou. „To je nádhera!“ Fotky vytisknuté na obyčejné barevné tiskárně pro ně byly jako nejerotičtější obrázky, co kdy viděli. Alespoň tak to vypadalo. Pořád si fotky předávali mezi sebou a obdivovali. Nechtěli věřit, že do tak krásných aut se u nás dává odpad. „Mají lis, který pomůže, aby se tam vešlo pětkrát víc odpadu než do těch, co nám tu teď stojí.“ Byli ohromeni. A chtěli to taky!

Super. Teď už jen zajistit, aby byl stejně motivovaný i majitel. A upřímně, motivovat ho byla mnohem větší fuška. Obrázky ho nezajímaly, spíše kalkulace úspor a návratnosti. Ale… Schválil to. Peníze pro něj byly vždy až na prvním místě. Hrála jsem na jistotu. Protože jsem potřebovala udržet své chlapíky v dílně natěšené, nechala jsem je změřit a objednala pracovní oblečení i boty. Věřte nevěřte, čtyři měsíce trvalo, než jsme dostali zánovní vůz – a celou tu dobu je euforie neopustila. Jistě si ale vzpomínáte (nebo alespoň někteří z vás), jaké to bylo, když v době komunismu někdo z nás viděl mercedes. Úplně stejná byla reakce veřejnosti na naše nové svozové auto. Všichni se na něj chodili dívat a během pár dnů široko daleko každý věděl, že do toho krásného auta házíme odpad. „To se musí využít,“ běželo mi hlavou. Ukážu jim nové popelnice! Nechala jsem je přivést a připravit. V neděli, když půjdou všichni z kostela – to bude ta pravá chvíle, budou tam úplně všichni. A uděláme osvětu o sběru odpadu. Osvětu? Ano, protože Ukrajinci neměli popelnice. Odpad prostě házeli na zahradu do velké jámy, a když se naplnila, zahrabali ji a vykopali jinou. Kvůli tomu všichni měli domy postavené vlastně na odpadcích, skoro bydleli na skládce…

Nechala jsem naleštit náš nový popelářský vůz, chlapi si oblékli nové mundůry, přivezli jsme i dvě popelnice. Se vší touto parádou jsme se postavili doprostřed silnice přímo před vchod do kostela. A… Byla to pravá popelářská show! Všichni to chtěli vidět. Pozdravila jsem je a řekla, že bych ráda, aby mi pomohli udržovat město čisté. A že takto to můžeme dělat. Pánové nastartovali vůz, vzali popelnici, přisáli ji na úchyty a několikrát názorně vysypali. Několika odvážlivcům jsme dovolili, aby se podívali zblízka i na lis. Děti si prohlížely kabinu, mohly si sednout za volant. Byli jsme tam přes hodinu a rozpoutali skutečnou lavinu. Druhý den nám volali starostové ze širokého okolí, že to chtějí také vidět, ať k nim přijedeme. Že slyšeli, jakou super mašinu máme. A my? Několik následujících nedělí jsme jezdili po obcích a dělali show. Další rok se nám podařilo prodat dokonce pár popelnic a začalo se svážet. Povedlo se…