Zase jednou jsem jela po dálnici do Prahy. Před Humpolcem se mi palubní deska červeně rozzářila. Dívám se na to a uprostřed se objeví hlášení: „Zjištěn nízký tlak v pneumatikách. Zastavte vozidlo co nejdříve.“
No, super. Jela jsem právě zúženými místy, kde odstavný pruh momentálně neexistuje, protože se tudy v rámci rekonstrukce D1 jezdí. Mám pocit, že benzinových stanic máme na dálnici jako hub po dešti, ale zrovna teď nebyla široko daleko žádná. Byla jsem lehce vyděšená. Bylo mi jasné, že jsem asi píchla gumu a že dojet na záchytný bod je naprosto zásadní. Červené varování na palubní desce stále svítilo.
Konečně. Benzinka. Zastavila jsem u tlakoměru a po běžném zhlédnutí usoudila, že bude vhodnější zavolat nějakého šikovného chlapa. Naštěstí pán z pumpy byl moc ochotný, hodil na sebe bundu a šel se na to podívat. Pravá zadní guma skoro seděla. Změřil tlak a bylo jasno, pneumatika musela být děravá. Co teď? „Dofouknout a dojet do pneuservisu,“ poradil mi. Byla jsem za polovinou cesty do Prahy, čekala mě důležitá jednání a jejich přesun by byl komplikovaný. Zvládnu dojet až do cíle? Pumpař se na mě nejistě podíval. „Zastavte si na další benzince asi po 50 kilometrech a uvidíte, jak moc vám utíká vzduch. Asi podle toho.“ Poděkovala jsem a jela dál. Po cestě jsem volala kolegyni, které jsem vysvětlila situaci. Nakonec jsme se shodly, že bude nejlepší sehnat pneuservis hned na kraji Prahy, abych mohla dál jezdit taxíkem.
Kolegyně mi domluvila schůzku v pneuservisu na Chodově, vysvětlila tam mou situaci a pán ji ujistil, že to zvládneme vyřešit. No… Byla to spíš garáž, než pneuservis, ale pán byl velmi ochotný a milý. „Strašně spěchám,“ vyhrkla jsem na něj. „Musíme se na to podívat, a pak vám řeknu, co a jak,“ odpověděl s úsměvem. „OK.“ Sundali gumu a ukázali mi, že je propíchaná drobnými kovovými pilinami. Zevnitř byla úplně vydrolená, už jsem jela částečně na vláknech. „To opravit nepůjde, můžete být šťastná, že jste sem vůbec dojela. Potřebujete novou gumu. Respektive dvě. Náhon na zadní. To je nesmysl, abyste měla každou gumu jinou.“ „Co to znamená?“ „Musíme vám sehnat dvě nové gumy, přezout to a pak můžete odjet,“ řekl technik. „Musím být za 30 minut na Pařížské, nemohu tu čekat,“ řekla jsem trochu nervózně. „Dobře, dejte mi klíče, já vše zařídím, a jakmile to bude hotové, auto vám přivezu. Kolega vás teď odveze, kam budete potřebovat.“
Super, oddechla jsem si. Vyřídila jsem si všechna jednání. Poslední akcí bylo setkání Klubu zaměstnavatelů. Seděli jsme u baru, akce končila, bylo asi 10 hodin večer a já už začínala být nervózní. Co je? Ptali se ostatní. Povyprávěla jsem jim své trable s cestou do Prahy. A dodala, že teď má klíče od mého Mercedesu pán, kterého jsem viděla prvně v životě, a že nevím, kde je. A moje auto taky. „Ten už s ním jistě jezdí někdo kolem Karlových Varů,“ řekl mi kolega. „Ty jsi důvěřivá Brňačka, to snad ani není možné. Tady jsi v Praze.“
Moje nervozita stoupala. Pánovi jsem okamžitě zavolala. „Už jsem na cestě k vám, měli jsme ještě urgentní zásah,“ uklidnil mě. Za 20 minut stálo mé auto s novými gumami před restaurací.
Hurááá, vyskočila jsem radostí. „Jsem ráda, že vás vidím, už jsem si myslela, že jsem bez auta,“ svěřila jsem se mu se svými obavami. Od srdce se smál.
Byla půlnoc a já jela zpátky. Domů. Šťastná, že má důvěřivost tentokrát dopadla dobře.
