Občanský průkaz není úplně běžná věc. A není ani všude automatické, že si totožnost každého člověka můžete nějak ověřit. Na tento problém jsem narazila v Ázerbájdžánu. Po své první návštěvě Baku jsem zpracovala návrh prodeje, cen atd. v oblasti svozu odpadu – vše zaměřeno v první fázi na podnikatele a firmy působící ve městě. Práce s občany spadala do plánované druhé fáze.
Dala jsem si s kolegy opravdu záležet, abychom na nic nezapomněli. Byla připravena technika (svozové vozy a popelnice) i personál, který byl proškolen a oblečen do našich firemních montérek. Naplánované trasy, nachystané smlouvy i ceny. Byly připraveny nálepky na popelnice, aby bylo jasné, že vývoz z konkrétní adresy je uhrazen. Vše bylo řádně povoleno městem Baku, takže jsme mohli spustit velkou kampaň. Při ní jsme osvětově vysvětlovali, že odpadky už není třeba házet do příkopů a jam, ale že bude lepší pro celé Baku a hlavně pro další generace, když se budou odvážet na skládku za město.
Musím říct, že jsem Baku zažila ve všech ročních obdobích – a hlavně v horkých letních dnech obrovské hnijící červené melouny nevoněly zrovna vábně. Jeden rok byla dokonce manifestace a melouny se válely všude. Stovky. Rozbité. Zapáchající s mračny much, vos a jiného hmyzu. Ani místním se to nelíbilo. Asi i proto naše osvěta začala přinášet výsledky. O nové myšlence, jak udržet město čisté, se psalo v novinách, mluvilo v rozhlase i v hospodách. Propagační akce se konaly po celém městě a všichni se těšili na začátek svozu.
A pak to přišlo. Nedá se říct, že jsme na to zapomněli. Prostě nás to nenapadlo. Obyvatelé Baku neměli žádné osobní průkazy. Chodili k nám do kanceláře podepisovat smlouvy, ale na ulici jich bylo moc a ne každý si chtěl hned koupit popelnici – jen používat pytle na odpadky. Když přijede svozový vůz, člověk se prostě legitimuje a jeho „zaplacený“ odpad přijmou naši pracovníci. Víte, ale oni všichni pro Středoevropana vypadali strašně podobně a bez průkazů to byl problém… Jak to vyřešit?! „Potřebujeme lidi podle něčeho vzájemně rozpoznávat, když nám ukážou jen jméno, je to k ničemu,“ rozčiloval se vedoucí provozu. Hlavní potíž byla v tom, že na žádném z papírů neměli fotku. Strhla se velká diskuze, která trvala několik dnů. Nemohli jsme najít řešení.
„To jim budeme dělat fotky nebo dokonce vlastní průkazy?! To je snad problém města, ne?“ Po těchhle slovech z pléna můj šéf ožil. „ANO! To je ono,“ křičel nadšením. „Vytvoříme fotoateliér, přivezu laminovačku a budeme jim dělat vlastní legitimace s fotografií!“ Znělo mi to v první chvíli jako vtip. Firma svážející odpad a řešící skládky bude fotit lidi? „Ano!“
Jak šéf řekl, tak se stalo. Během týdne se z jedné naší kanceláře stal provizorní ateliér, fotili jsme běžným digitálním foťákem, snímky jsme ukládali do počítače a tiskli je s doplněnými údaji o každém člověku na běžné barevné tiskárně. Pak jsme to celé zalaminovali a průkaz byl na světě. A musím říct, že i místním se nápad líbil. V jednu chvíli jsme si dokonce nebyli jisti, jestli více stojí o odvoz odpadu, nebo o zážitek v našem fotoateliéru :-) Každopádně nápad k vyřešení problému pomohl a to je asi nejdůležitější. Hlavní je zkrátka nebát se zkusit ani něco na první pohled šíleného!
