V práci mi často běží hlavou: „Nesmíš být jako tvůj bývalý šéf!!!“ Možná někdy stačí zažít na vlastní kůži, jaké to je – a poznat ten „lidský rozdíl“. Pro mě všechny předchozí pracovní zkušenosti byly velkou školou a čerpám z nich dodnes. Je ale pravda, že na některé osoby do konce svého života prostě nezapomenete.
Jeden můj šéf, o kterém jsem už párkrát psala, byl jako matrjoška. Skládal se z více postaviček a záleželo na tom, která se zrovna vyloupla na povrch. Zásadně nerespektoval lidské potřeby – jako jíst, pít či chodit na toaletu. Dokud pracoval on, museli i ostatní. Zpočátku to pro mě byl velký problém, přece jen dámy jsou trochu více „učůrané“ než pánové. Časem jsem se ale naučila před jednáním se šéfem omezit svůj pitný režim, takže jsem vydržela někdy i půlden nebo třeba tisíc kilometrů cesty bez toalety. Za což byl můj pan šéf velmi rád, zastávky ho totiž strašně zdržovaly…
Když se nad tím teď zamyslím, měl mi někdo dát pár facek a říct mi, ať si nehuntuju ledviny, ale znáte to… Co je mladé, to je hloupé. Každopádně na současných poradách v naší společnosti, kde jsou čtyři pětiny zaměstnanců ženy, se i já někdy musím hodně ovládat – protože mi tam dámy nejsou schopné vydržet dvě hodiny bez toalety :-)
Na druhou stranu si velmi cením toho, co vše mě můj bývalý šéf naučil. Tlumočila jsem pro něho spoustu strategických jednání i běžných setkání se zaměstnanci. Je to práce, u které pochopíte hodně. A pokud dostanete šanci jako já – podílet se přímo na budování a vývoji firmy, je to opravdu velká škola. Bohužel jsem to však zažila v dost špatné atmosféře: Šéf po lidech řval a plival, někdy házel věcmi, bezostyšně urážel. On sám měl ale neuvěřitelnou disciplínu, dokázal velmi strategicky a dlouhodobě myslet, uměl si lidi získat a udržet i přes své mírně řečeno vrtošivé nálady.
A je to až neuvěřitelné, ale lidé se k tomuto člověku do zaměstnání vraceli. Já bych se chtěla jednou za svou kariérou ohlédnout a říct si: Ke mně se lidé nemuseli vracet, protože neměli důvod odejít…
