Alojz. Neuvěřitelný člověk. Můj kolega obchodník. Starší chlap, jehož humor mě nestačí udivovat – a jeho vnitřní dobrota taktéž.
Těsně před svátky jsme s kolegy navštívili SOS dětskou vesničku v Brně. Naše společnost je jejím partnerem a snažíme se, aby to nebyla jen fráze. A protože jsme ve firmě hodně „holčičí“ kolektiv, navrhli jsme, že uspořádáme pro děti vánoční dílničku před jejich oficiální vánoční besídkou. Přišlo kolem dvaceti dětí ve věku od šesti do sedmnácti let a bylo to fantastické! Všichni malovali kolíčky, vystřihovali přáníčka nebo letovali ozdoby na vánoční věnce a girlandy.
Každá jsme se ujala jedné z aktivit a pomáhaly jsme dětem, jak to šlo. I náš Alojz. Ovšem nedá se popřít, že jeho vztah ke vzniku vánočních přání není úplně jednoduchý. V jednu chvíli stál nad sedmiletým Filípkem, který právě velmi zručně tvořil jedno z přáníček. Můj kolega Alojz vzal několikrát barevný papír do ruky, otáčel ho zprava doleva a po chvíli přemýšlení bezradně oslovil Filípka s dotazem: „Chlapče, jak to děláš?!“ Ta věta mě dodnes rozesměje. Něco tak bezelstného a upřímného od dospěláka, který má šedivou hlavu, prostě nečekáte. I Filípek byl překvapený :-)
A následující den nás Alojz opět překvapil. Téma Vánoc bylo všudypřítomné, mluvilo se o nich i na našem firemním večírku. Alojz mi popsal svou rodinnou tradici: Každý rok s dcerou koupí kapra, a pak ho jdou hodit rovnou do vody – na svobodu.
Nikdy jsem nic takového neslyšela, ale jsem přesvědčená, že kaprovi se tak dozajista vždy splní jeho jediné a nejvroucnější vánoční přání. Přeji vám do nového roku, abyste měli ve všem štěstí a kolem sebe mnoho tak krásných duší, jako je náš Alojz.
