Proč je komunismus zrůdný a neživotaschopný

Je dobré se podrobněji zamyslet nad podstatou komunismu, tedy vlastně Marx-Leninismu a nad tím, proč mnoho lidí stále ještě s komunistickými ideemi sympatizuje, komunisty volí - navzdory tomu, že komunismus téměř všude prokázal, že není žovotaschopný.

Komunistická ideologie, vycházející z Marx-Leninismu, je postavena na několika bezpochyby mylných domněnkách:

1. 
   podnikatelé si neoprávněně přivlastňují nadhodnotu (zisk), tedy všechno znárodníme a všechno bude společným vlastnictvím 

1. 
   lidstvo je nutné převychovat, aby zmizela sobeckost, takže by všichni usilovně pracovali a každý by si ze společně vyprodukovaného bohatství bral pouze tolik, kolik potřebuje. Všichni jsme si rovni (nejenom před zákonem, což je správné) ale i ekonomicky (všichni máme stejné žaludky), je nutno smazat rozdíly mezi chudými a bohatými (bohatým brát a chudým dávat). O společné vlastnictví materiálních (výrobních) prostředků budeme všichni pečovat tak, aby nedošlo ke jeho ničení a zastarávání 

1. 
   nesmiřitelnost (třídní boj) mezi kapitalisty a "pracujícími" je další nesmysl, který bude komentován později. 

            Je dobré si uvědomit, proč jsou tyto myšlenky chybné, což je prakticky prokázáno tím, že komunismus po celém světě neuspěl, neboť je zřejmé, že všechny komunistické země postupně přestaly prosperovat a zchudly až na pokraj ekonomickému kolapsu (a to pomíjíme duševní devastaci lidstva, což je zase jiná kapitola).

ad 1)  Problém nadhodnoty

            Podnikatelé si nadhodnotu přivlastňují oprávněně. Zejména proto, že využili svou kreativitu a pracovitost k vybudování firmy, která poskytuje práci tzv. "pracujícím", čímž je živí, tedy jim umožňují žít na takové úrovni, která odpovídá hodnotě práce, kterou za sjednanou mzdu prodávají. Je třeba zdůraznit, že "pracující" pouze pracují za mzdu, ale podnikatel (také pracující - často mnohem více hodin denně), navíc nese veškerá rizika podnikání, stará se o neustálý přísun zakázek, udržuje výrobní prostředky atd.

Podnikatel pro sebe nevyužívá celou nadhodnotu, protože podle baťovského sloganu ⅓ musí reinvestovat do modernizace podniku, ⅓ vložit do reklamy a teprve poslední ⅓ si ponechat jako čistý zisk. A protože máme stejné žaludky, ani podnikatel celou poslední ⅓ zisku "neprojí" ale za zbytek si kupuje např. obrazy (živí řadu umělců), jachty (živí řadu dělníků v loděnicích), ukládá peníze do banky (čímž umožňuje další kolotoč podnikání a růstu ekonomiky) atd. Takže neoprávněné přivlastňování nadhodnoty je nesmysl, který slouží k ohlupování lidí, kteří si podstatu věci neuvědomují.

ad 2)  Otázka převýchovy lidstva

            To je další nesmyslná teorie. Vědecké zkoumání osobnosti člověka mj. přineslo poznatek, že ta ošklivá sobeckost je člověku vrozena geneticky (bližší košile než kabát), což se nedá ani výchovou, ani násilím změnit. Např. prof. PhDr. Jaro Křivohlavý ve své knize, nazvané Já a Ty uvádí, že "Já" je vždy přednější než "Ty" a pokud říkáme napřed "Ty" a potom teprve "Já" (ve výčtu osob je slušnost sebe uvádět až naposled), tak je to pouhá přetvářka, abychom respektovali etiku a slušné chování.

            Převýchovou nelze ekonomickou rozdílnost mezi lidmi zlikvidovat, protože v otázce "bohatství", tedy životní úrovně a majetku si nikdy rovni nebudeme. To plyne též z toho, že lidé si nejsou rovni v nadání, pracovitosti, vzdělání. Vždycky budou existovat lidé nadaní vedle  méně nadaných, vzdělaní a méně vzdělaní či úplně nevzdělaní, lidé asertivní, podnikaví s chutí riskovat a lidé, kteří raději "pracují ve mzdě" nežli by podnikali. To nemá nic společného s hodnocením jejich "užitečnosti", neboť všechny uvedené typy jsou pro společnost potřebné, ale nepochybně se vždy budou lišit v dosažené životní úrovni. Zvláštní kategorie je odlišování lidí pracovitých od líných, kde je nutné zdůraznit, že lenoši, kteří pracovat nechtějí, se sami vyčleňují a tak mají nárok pouze na přežití, neboť humánní společnost je nemůže nechat zemřít hlady. To je potom otázka přiznání těch nejnižších sociálních dávek (doslova jen na chleba a vodu).

Takže, pokud si to shrneme, stupeň bohatství a životní úrovně je dána vrozeným genetickým vybavením jedinců a nemá smysl se snažit toto násilně vyrovnávat (stejně, jako nelze násilím prosadit např. právo na fyzickou krásu). Je třeba si uvědomit, že člověk nemá "právo" na nic, kromě toho, co si sám vybuduje; jinak každé "právo na něco" je na úkor druhých.

Často diskutované "právo na práci" je nereálný pojem, protože vinou automatizace a zvyšování produktivity práce je a bude práce stále méně, než je součet požadavků populace; tedy určité procento nezaměstnaných vždy bude existovat. Tzv. "sociální spravedlnost" je další nesmysl; ať už je životní úroveň jakkoliv vysoká, vždy se budou vyskytovat lidé "chudší" a "bohatší", jde pouze o to, aby i ti chudí pokud možno nestrádali a nehladověli. Naopak lze tvrdit, že sociálně spravedlivé je to, že lidé erudovaní a pracovití jsou bohatší než ostatní. Stejně tak pojem "sociální jistoty" je scestný, neboť z vlastností člověka (sobectví) vyplývá, že v okamžiku, pokud mám "sociální jistotu" (rozuměj – mám právo na práci a nemohu ji ztratit), ihned polevím ve svém pracovním úsilí. Pouze "nejistota", tedy např. možnost výpovědi v případě neodpovídajících výsledků, nutí k maximálnímu nasazení a sounáležitosti s podnikem, tedy snahou si místo udržet a růst finančně i prestižně. Pokud člověk pracuje ke spokojenosti zaměstnavatele, má jistotu že o práci nepřijde (proč by se ho zaměstnavatel zbavoval, to by byl sám proti sobě).

            Naopak je třeba si uvědomit, že sobeckost lidstva (když už ji nelze vymýtit) je dobré využít ve prospěch všech. To znamená, využít toho, že "jeden chce mít víc než druhý", tedy každému, kdo o to stojí a má na to, dát možnost podnikat, a tak nevědomky pracovat pro druhé. To znamená: podnikatelům neházet "klacky pod nohy" a pokud už je nechceme vyloženě podporovat, alespoň je neožebračovat nadměrnými daněmi ve jménu líbivého hesla "bohatým brát a chudým dávat".

            Motivace k práci je velmi citlivá záležitost a ve jménu komunistické ideologie rovnosti se dosáhne následujícího modelu chování: podnikatelé a schopní lidé motivaci postupně ztrácejí, neboť si uvědomují, že čím se více snaží, tím více státu musí odevzdat. Ostatní si zároveň uvědomují skutečnost, že i málo práce stačí k přežití, protože socialistický stát jim to umožní různými bohatými sociálními přídavkami, o které obere tu podnikatelskou skupinu. A tak postupně opravdu dojde k "vyrovnávání" - tedy ke stavu, že všichni jsou "průměrně" chudí a stát spěje k ekonomickému propadu, neboť motivaci k růstu ekonomiky nemá nikdo.

            Podobně je tomu i s chováním lidstva ke společnému vlastnictví. Opět zde vystupuje na povrch ta vrozená a neodstranitelná sobeckost, protože co není moje a je tedy společné, na tom mě nezáleží a nemám zájem tento majetek udržovat či dokonce modernizovat. To je v praxi potvrzeno chátráním společného majetku – státních továren, hradů, zámků. kostelů. Stát je špatným hospodářem, protože státní úředníci až po ministry tento majetek, ani státní peníze nevlastní a tak jim na hospodárnosti nezáleží.

ad 3)  Nesmiřitelnost mezi "pracujícími" a kapitalisty

            To je uměle vyprovokovaný třídní boj, který dodnes přetrvává. Levicovým státem je to v lidech živeno zejména tím, že "podnikatel" je téměř sprosté slovo. Není přece pravda, že většina podnikatelů jsou zloději, naopak – většina jich prosperuje, ale díky socialistické politice se "sotva drží nad vodou". Od většiny námezdních pracovníků slyšíte: my děláme na podnikatele, který nás okrádá (málo nás platí) a nutí k velkému pracovnímu nasazení. A tady přichází nutnost výchovy. Je třeba trpělivě vysvětlovat, že podnikatel se v zájmu sebezáchovy snaží všemi prostředky podnik udržet v chodu, a tak vlastně pracuje pro svoje zaměstnance a ne oni na něho. Jestliže zaměstnanci budou málo či špatně pracovat, přikrádat ke svému platu a k zařízení se chovat jako cizímu majetku, podnik spěje k likvidaci a doplatí na to zase jenom oni. Pokud podnik vinou zaměstnanců zkrachuje, majitel to přežije, protože se díky své erudici uživí, ale oni přijdou o práci a své živobytí. Je tedy namístě své chování přehodnotit a chovat se k podniku kde pracují jako ke svému, neboť na nich záleží jeho prosperita a tím i jejich mzdy. To je ta "sounáležitost" se "svým" podnikem a jeho majitelem, kterou často vidíme v kapitalistické cizině a která je pravým opakem komunisty vymyšleného a živeného třídního boje. Třídní boj je škodlivý fenomén, tam kde spolu bojujeme, nikdy nic dobrého nemůžeme vytvořit a nakonec na to doplatí obě strany a potažmo prosperita celého státu.

.

Proč levicová politika získává voliče

            Je známo, že politická sféra se rozděluje na pravici a levici, které se od sebe podstatně ideologicky odlišují. Zásadní rozdíl je v tom, že:

levicová ideologie se snaží většinu moci přenášet na stát, kdy ministerští úředníci a veškerá státní správa údajně nejlépe ví, co je pro občany dobré a to jim vnucuje formou zákonů, vyhlášek a dalších nařízení. V oblasti peněz co nejvíce od občanů odebírá ve formě nejrůznějších daní a poplatků, vybrané prostředky sesype do jediného pytle a následně je do jednotlivých sfér přerozděluje podle svého uvážení. Státní správa co nejméně nechává na přirozeném, evolučním vývoji, neustále do všeho zasahuje nejrůznějšími regulacemi a protože člověk je omylný, výsledkem  je spousta chyb, které buď přežívají, nebo se vzápětí odstraňují formou novelizace odhlasovaných zákonů a tvorbou dalších vyhlášek, což přináší nejenom zmatek, ale opět další chyby

pravice naopak usiluje o redukci státní moci a přenášení co největších pravomocí v rozhodování na občany. Uvědomuje si, že člověk je svobodný jedinec, který je dostatečně rozumný, takže si o svém životě má rozhodovat sám. Když jednotlivec udělá chyby, to se odrazí jen v jeho životě a je to pouze jeho soukromá záležitost a podle toho se pak jeho život utváří. Stát zasahuje pouze do společných záležitostí a zákony slouží převážně jen pro garanci svobodného života, tj. zasahují pouze tam, kde by chování jednotlivce omezovalo svobodu druhého. Pravicová ideologie prosazuje co nejméně regulací, od občanů vybírá co nejméně peněz. Tím jim jich více ponechává, čímž uplatňuje svobodu jejich rozhodování, kam finanční prostředky nasměrují. A daněmi vybrané peníze co nejméně přerozděluje, tedy např. silniční daně jdou do údržby silnic apod. Pravice nezanedbává sociální síť, ale sociální dávky uvážlivě přiděluje pouze těm, kteří jsou bez prostředků nikoliv vlastní vinou.

            Protože jedním ze základních ukazatelů životní úrovně je průměrný plat, vypočítaný aritmetickým průměrem, je známá skutečnost, že ⅔ občanů má podprůměrný plat a pouze ⅓ je nad průměrem. A protože pro většinu občanů je prvořadá úroveň ekonomická, na rozdíl od dalších skutečností (svobodný život, svoboda cestování, možnost podnikání apod.), levice se populisticky převážně zaměřuje právě na ekonomické otázky. Je dobré využít sobeckých vlastností, masivně přiživovat závist a neustále zdůrazňovat, jak si žijí bohatí na úkor chudých. Proto ty nejméně ⅔ "chudých" občanů dobře slyší na populistická opatření – vysoké sociální dávky a přídavky (pastelkovné, mateřské dávky, co nejmenší platby za zdraví – nejlépe zadarmo, bezplatné školství). To je hlavní důvod, proč velmi často volby vyhrává levice, která ve svém období vlády rozhazuje peníze a zvyšuje státní dluh.

            Vláda pravice, ke které podle zákona kyvadla po určité době dochází, potom musí předchozí levicovou vládou rozházené peníze ušetřit. Musí snížit státní dluh, snažit se snižovat sociální dávky (mandatorní výdaje). Že zároveň snižuje daně (aby podpořila podnikání a snížila nezaměstnanost), to se jaksi přehlíží, protože občanů se nejvíce dotýkají úsporná opatření a neodkladnost hlubokých reforem (zdravotní, důchodová). To nutně vede k nespokojenosti, což opět v dalších volbách nahrává levici.

Rozložení politického spektra

Rozdělení pouze na pravici a levici je velmi zjednodušené, neboť existuje též krajní (extrémní) pravice i levice a tzv. politický střed. Rozložení si lze představit jako kružnici, kde "politický střed" není středem geometrickým, ale je to vlastně její svislá osa. Rozhraní mezi pravicí a levicí (kromě extrémních stran) leží na horním průsečíku svislé osy s kružnicí. Na spodním průsečíku svislé středové osy s kružnicí se extrémní ideologie stýkají (i když krajní pravice je nacionalistická až nacistická a krajní levice je anarchistická, obě ideologie jsou stejně zrůdné). Je známo, že kromě extrémistů je "nejlevicovější" strana komunistická, velmi blízko k ní jsou sociální demokraté. "Nejpravicovější" je ODS, následovaná dalšími, málo významnými pravicovými stranami. "Na středu" jsou lidovci – toto jejich tvrzení je ale nesmyslné, protože "střed" je ostří nože, na kterém se nikdo neudrží. Proto musí nutně spadnout, ať už nalevo nebo napravo, což lidovci také s chutí dělají, podle toho, co je pro ně výhodnější (která strana je právě u moci). Zbývá ještě strana zelených, kteří jsou bezesporu levicoví, i když lze říci, že po posledních volbách jsou poměrně blízko středu.

            Z předchozích rozborů vyplývá, že se levice s pravicí nikdy nemůže dohodnout, protože jejich ideologie (názory na chod společnosti) jsou diametrálně rozdílné. I když se pokusí o kompromis, nic to nepomůže, protože na sebe budou neustále narážet. Vznikne z toho tzv. třetí cesta mezi nimi, což je "kočkopes", ani ryba, ani rak. Jestliže vládne takováto koalice, všechny reformy jsou polovičaté, nedůsledné a ve své podstatě i škodlivé, protože jedna strana nesouhlasí s názory druhé a tak každou myšlenku více či méně sabotuje.

Ke koalicím vedou volby, postavené na základě naší ústavou nařízeného poměrného systému, z něhož pak vyplývá složení poslanecké sněmovny a nakonec i vlády. I když ve volbách zvítězí např. pravice, velká část voličů (v krajním případě polovina) je levicového zaměření (slyší na chiméru "sociální spravedlnosti"). Potom levice nebo tzv. "střed" (v současné době např. lidovci a zelení) mají část křesel ve vládě, z čehož plyne, že se při neúspěšných reformách oprávněně může vymlouvat jedna strana na druhou. Nesprávná rozhodnutí pak jsou vždy vyčítána předsedovi vlády, neboť i když sám má pouze jeden hlas, nesporně za celou vládu zodpovídá.

Jinou možností je tzv. většinový volební systém, kdy zvítězivší strana má právo sestavit vládu bez nutnosti dohod a koalicí s ostatními stranami. V daném volebním období (bez možnosti výmluv) pak musí dokázat, zda svůj volební program plní. V případě úspěchu je v dalším období zvolena znovu, v případě špatného vládnutí svůj mandát ztratí a k vládě se dostane opozice, ale opět bez koalic a kompromisů. Srovnávání s "vládou jedné strany jako za komunismu" neobstojí, neboť vždy existuje opozice, která vládnoucí stranu "ohlídá", aby nedocházelo ke zbytečným excesům. Opozice velmi pečlivě vládu sleduje a ve sdělovacích prostředcích hlasitě veřejnost na negativní výsledky upozorňuje, což za komunismu není možné.