Pomoc hladovějícím v Africe

Ono to s tou pomocí opravdu není tak jednoduché, jak se zdá na první pohled. Asi znáte anekdotu: důchodce hází labutím rohlík a kolemjdoucí mu vyčítá – že se nestydíte, v Africe hladoví děti. A on odpoví – no jo, ale já tam nedohodím. Účelem tohoto článku není zmíněný problém řešit, ale pouze se zamyslet a pochopit, že nic není černobílé, tak jak to vykládají levicoví politici, tedy že líbivé, populistické pravidlo "bohatým brát a chudým dávat" je naprosto pochybené.

Tak se nad tou "pomocí" zamysleme. Důležité je hned na začátku si uvědomit, že nic na světě není zadarmo, za všechno se musí platit. Potraviny a ostatní zboží pro hmotnou pomoc rozvojovým zemím musí někdo vyprodukovat, což znamená zaplatit za materiál, režii a vyplatit mzdy. A to nestačí, ještě to na místo určení musíte dopravit a to opět stojí nemalé peníze. Protože člověk je sobecký a při podnikání samozřejmě myslí na to, aby nezkrachoval, mohl dále podnikat, živit sebe a nemalý počet svých zaměstnanců, není ochoten toto ze svého financovat. To je logické a nikomu to nelze vyčítat.

Je známá skutečnost, že existují země bohaté a země chudé, ale když se na to podíváme blíže, je zajímavé, že bohatí jsou zpravidla na severu, zatímco jih bývá chudší. To je evidentně dáno tím, že čím blíže k teplým (rovníkovým) krajinám, tím je život snazší – není nutné topit, stavět náročně izolované domy a jídlo (i když velmi chudé) padá ze stromů ve formě banánů, kokosových ořechů…. . Obyvatelé blíže k pólům to mají složitější a proto se po tisíciletí naučili více pracovat, jinak by zahynuli. Platí to nejen na celé zeměkouli, ale i v jednotlivých zemích (např. Itálie). V těch bohatších zemích je životní úroveň zaplacena neustálým shonem, pracovním vypětím, stresy, rozvody vinou workoholismu apod., což stále jako negativa pranýřujeme. Zamyslíme-li se nad tím, který způsob života je lepší, zřejmě dojdeme k názoru, že nelze rozhodnout. Pravděpodobně by "jižani" svůj život se "seveřany" v žádném případě neměnili a naopak. Každý rád žije životem na který je zvyklý; někdo je rád v dobrých podmínkách vykoupených "těžším", uspěchaným životem, druhý naopak.

Jakousi povinnost pomáhat chudým a hladovějícím v žádném případě nezpochybňuji, ale jde o to jak ji splnit, aby účinnost byla co nejvyšší. Zdá se, že užitečnější než hmotná pomoc, která je z výše popsaných skutečností problematická, je pomoc "vzdělávací". Mnohem levněji než vyrobit a dopravit tuny materiální pomoci je vysílat do třetích zemí vzdělané osoby, které tamnímu obyvatelstvu pomáhají radou jak pracovat, aby se jejich životní úroveň zvýšila. Ale i zde narazíme na problém; tuto pomoc nelze vnucovat, neboť pro mnoho lidí je přijatelnější žít pro ně příjemnějším, bezpracným životem, i když v chudobě. Druhou, paralelní možností je materiální pomoc poskytovat, ovšem pouze v takové míře, která je finančně únosná, tedy hradit ji z dobrovolných sponzorských prostředků. To se ale nejdříve musíme naučit; zejména od Američanů, kde je myšlení lidí nastaveno tak, že bohatší občané mají morální povinnost na charitu přispívat, jinak by byli ze společnosti "slušných" lidí vyloučeni. Jenomže skutečnost potvrzuje, že to nestačí a vzhledem k četnosti populace třetích zemí ani v budoucnu stačit nebude.

Tak nám asi nezbývá nic jiného, než "netlačit na pilu" a do jisté míry věcem nechat volný průběh. On ten světa běh je asi dobře zařízen a nastaven, člověk by do něho měl zasahovat jen velmi opatrně a hlavně s pokorou. Sociální inženýrství, kdy někteří "osvícení" lidé chtějí řídit svět, je k ničemu.