Nový článek Úvaha o pojmu "nárok"

Úvaha o pojmu "nárok"

            V dobách pračlověka slovo "nárok na něco" nemělo význam. Člověk se narodil a pokud přežil, neměl "nárok" na nic. Aby zůstal při životě, musel se sám "uživit", tedy: pro bydlení si najít jeskyni aby na něj nepršelo, musel jíst to, co dala příroda – kořínky, lodyhy, ovoce apod. nebo si maso ulovit. Když se mu to nedařilo, zahynul a nikdo se zřejmě nad tím netrápil.

            V dobách civilizace se začalo uvažovat o tzv. solidaritě. Ve slovníku cizích slov je možno zjistit, že výraz solidarita znamená: vzájemná podpora, pospolitost, soudržnost, vzájemnost, svornost. Volně lze interpretovat, že to je fenomén vzájemného vcítění se do (tíživé) situace druhého, s následkem dobrovolné výpomoci, což zřejmě nejprve znamenalo vzájemně si pomáhat, např. když někdo neulovil zvěř, buďto maso neměl, nebo mu někdo ze svého dobrovolně (tedy bez "nároku") vypomohl. Stejně tak mu dobrovolně pomohl s postavením obydlí apod. Důraz je kladen na slovo dobrovolně, což znamená, že nikdo si solidaritu nemůže vynucovat, nemá na ni tedy "nárok". To asi byl první krok ke vzájemné výpomoci pro přežití, ale pořád se každý musel starat sám o sebe a svou rodinu – na vlastní zodpovědnost. Tato krátká úvaha nám říká, že starat se sám o sebe, mít za sebe a rodinu zodpovědnost, je přirozená věc, tedy normální život. Tímto způsobem se žilo dlouhá staletí a v mnohých oblastech se tak žije dodnes (např. některé regiony v Africe, v Asii).

            Ve vyspělých společnostech se solidarita ještě rozšířila (v dobrém slova smyslu) pomoci všem lidem nějak postiženým, kteří se bez vlastní viny dostali do problémů se živobytím. To je v naprostém pořádku, bylo by nemorální tyto svoje spoluobčany nechat strádat či dokonce zemřít hladem nebo je v případě nemoci neléčit jen proto, že na to nemají peníze. Solidarita se tedy projevuje tím, že běžní občané, kterých je velká většina, odevzdávají část svých peněz na sociální pomoc potřebným a na všeobecné zdravotní pojištění. To je všechno v pořádku, ale jenom v případě, pokud se pomáhá lidem skutečně potřebným, tedy pouze těm (jak už bylo řečeno) kteří se do potíží dostali bez vlastního zavinění. Jenomže ono to není tak jednoduché – obtížně lze lidstvo roztřídit na "potřebné" a na skupinu těch, kteří z vlastní nedbalosti o práci přišli, z lenosti pracovat nechtějí nebo kteří se nechtějí ani zabývat pěstováním obživy pro vlastní potřebu (zejména na venkově - chov domácích zvířat, pěstování zeleniny apod.).

            Tak se stalo, že v bohatých zemích se zmíněným tříděním na potřebné a příživníky nikdo příliš nezabýval, peněz bylo dost a tak se sociální dávky přiznávaly všem, kteří z jakýchkoliv důvodů nepracovali. Tento sytém přivedl "k dokonalosti" komunismus v době reálného socialismu, kdy všichni měli "nárok na  práci" - mzdu brali i ti, kteří práci jen předstírali (umělá zaměstnanost) a každý měl "nárok na bydlení" (i když se na přidělení státního bytu čekalo desítky let). To všechno se platilo ze státních peněz, což vedlo k nivelizaci, takže všichni (až na výjimky z řad komunistických předáků) byli "průměrně" chudí, ať se pracovat snažili nebo ne.

            Tento socialistický systém přežívá dodnes - každý má na všechno "nárok". Vzpomeňme jen na časté vystupování např. cikánů, kteří v televizi podrážděně a agresivně vykřikují "já nemám kde bydlet – tak co s tím uděláte", jako by společnost měla povinnost se o ně starat, bez jakékoliv jejich snahy. Podobně to platí i pro mateřské dovolené - rodičům nestačí pouze příspěvek, ale požadují čím dále tím vyšší dávky, nejlépe takové, aby jim pokryly veškerá vydání na dítě. Argumentují s tím "co dneska dítě stojí – pleny, kočárek, oblečení, věci do školy atd.", přičemž si neuvědomují, že narození dětí je jejich dobrovolná a soukromá záležitost. Přitom každý prodavač potvrdí, že největší zájem je o ty nejdražší kočárky a další výbavu, takže o nějaké chudobě mladých rodin s dětmi nemůže být řeč. Stejně tak si rodiče těžko umějí představit, že by měli jednorázově koupit textilní pleny, které se sice musejí denně prát a žehlit, ale ušetří se tisíce korun za jednorázové, které se zahazují a přispívají k objemům odpadu na skládkách. Je přece logické, že když "dítě dnes stojí moc peněz", je třeba šetřit a ne volat po zvyšování sociálních dávek. I když stát má zájem na zvyšování porodnosti, každý si musí uvědomit, že při dnešní finanční situaci státních prostředků porodnost neomezeně financovat nelze.

            Jediná možná cesta v oblasti všech sociálních výdajů je ta pověstná "zlatá střední", což znamená nutnost dávky přizpůsobit finančním možnostem státu tak, aby nedocházelo k neustálému zvyšování státního dluhu. V praxi nelze jinak, než dávky přiznávat pouze skutečně potřebným a to v nejmenší možné míře, tedy aby doslova nezemřeli hlady. O všechno ostatní (alkohol, cigarety, bydlení atd.) se musejí postarat sami, nebo se bez toho obejít. Zní to sice tvrdě, ale pro ekonomický růst celé společnosti je to nezbytné a navíc to občany nutí si hledat i méně placenou (nekvalifikovanou) práci, které je dostatek, ale nikoho neláká. Určité procento tzv. "nemajetných" bude existovat vždycky - to plyne z vrozených vlastností člověka (všichni nejsou stejně kvalifikovaní, podnikaví, pracovití), takže je iluzorní očekávat ideální život bez nezaměstnaných, bezdomovců, bez lidí kteří žijí na periferii měst v chýších z vlnitého plechu a pod. To je vidět např. z USA, kde jim socialisté tento stav sice vyčítají, ale kde je nesporně vysoká životní úroveň a dostatek peněz na zabezpečení obrany, výzkum vesmíru, eliminaci nepředvídaných katastrofických událostí, na pomoc chudým zemím třetího světa apod. A důsledkem této uvážlivé (tvrdé) sociální politiky je, že ekonomika prosperuje, díky čemuž poměrně dobrou životní úroveň mají i ti "nemajetní", určitě vyšší než kdekoliv jinde na světě.

            Každý občan si nutně musí uvědomit, že "nárok" nemá vůbec na nic, protože zadarmo nikdo nic dostat nemůže. "Nárok" je snad jenom na nezbytnou minimální pomoc, aby nikdo neumřel hlady a na ošetření v nemoci díky zdravotnímu pojištění. To je ta solidarita v dobrém slova smyslu, další "nároky", které se neustále stupňují a jsou pokládány za běžné a se strany státu za povinné, jsou nesmyslné a nemravné. Nikdo z občanů přece není povinen se na požadované "nároky" druhých skládat ve formě vysokých daní nebo za cenu zadlužování státu, což nakonec vyjde nastejno.

Důchodová reforma

Podobně je tomu s důchodovým zabezpečením, což by mělo být chápáno opět jako nárok na nezbytnou minimální pomoc (těm, kteří většinu života pracovali). Ani zde státní prostředky na vyšší než minimální důchody nemohou postačovat, opět se (po reformě) bude jednat o pouhé "pojištění se spoluúčastí". Nárok tedy bude na poměrně malý důchod a spoluúčast bude spočívat v celoživotním spoření, jehož výše bude záviset na zodpovědnosti každého jedince. Jako ve všem, i zde platí, že "nárok" v plném rozsahu není - každý se o sebe musí starat sám a včas si uvědomit, že přijde stáří a s ním jen malé příjmy ve formě důchodu. Dodnes se vedou odborné spory o dva možné systémy důchodového zabezpečení:

·        prvý z nich spočívá v procentuálním výpočtu výše důchodu z platu. Potom jsou důchody rozdílné podle hodnoty práce, odevzdané v aktivním věku. Přilepšení individuálním spořením se samozřejmě nevylučuje, protože stanovené procento výpočtu je a bude poměrně malé;

·        druhý systém je založen na doslova minimálním důchodu, který je stejný pro všechny. I to je spravedlivé, neboť čím člověk v aktivním věku vydělává více peněz, tím větší má možnost si do stáří více naspořit - a pokud tak neučiní, je to jeho zodpovědnost a pak musí opravdu žít jen z toho z důchodu skutečně minimálního. Má to ale jednu chybu - ten kdo více vydělával, také více platil do společného "sociálního" fondu a tak rovnostářský důchod ho znevýhodňuje.

 Zdá se, že obě možnosti jsou přijatelné; posouzení jejich spravedlnosti je značně subjektivní a velmi obtížné. Jisté je pouze to, že stávající systém - tak jak je nastaven, je do budoucnosti zcela nevyhovující. Počet občanů v penzijním věku neustále roste a je logické, že ostatní na jejich důchody nemohou vydělat.

Zdravotnictví

Ani s tím "nárokem na zdravotnictví zadarmo" to není v pořádku. Zde se rovněž jedná o zdravotní pojištění se spoluúčastí, tedy o plnění zdravotní pojišťovnou jen v případě nezbytného léčení v ceně statisíců a milionů, na což by většina lidí neměla prostředky. Běžné vyšetření u praktického lékaře a léky v ceně desítek až stovek korun by si měl každý hradit sám, v tom je ta spoluúčast. Na stoprocentní pojištění bez spoluúčasti by totiž pojistné bylo tak vysoké, že jej není možné z vybraných peněz realizovat, což je u nás vidět z neustálého záporného salda zdravotních pojišťoven. Je zajímavé, že lidé bez problémů a nářků utratí stovky korun za koupi vitamínových doplňků, za platby u veterináře apod., ale platby za lékařské vyšetření a symbolický příspěvek za pobyt v nemocnici je jim proti mysli.

Zdravotnictví zadarmo je často používaný termín z dob komunistické minulosti, který je naprostou iluzí; ani v těchto "zlatých" dobách zadarmo nebylo. Ty prostředky, které stát vkládal do nemocenského a zdravotního pojištění přece vznikly z marxistické nadhodnoty, kterou si stát přivlastňoval a o které krátil mzdy všech pracujících. Takže to zadarmo nebylo, byla to část rozdílu mezi hrubou a čistou mzdou, povýšená částí té společné nadhodnoty. A protože na to byl dostatek peněz, o které socialistický stát připravoval své občany, nikdo už nic nemusel doplácet a tak vzniklo zdání, že je to zadarmo. Vlastností člověka totiž je, že mu nevadí to hromadné, skryté okrádání ve formě srážek ze mzdy a státem přivlastněné nadhodnoty (na to si zvykne), ale velmi mu vadí to, co musí vydávat hmatatelně ze své peněženky. V dnešní době zdravotní pojišťovny peníze získávají z povinných odvodů, na kterých se podílejí občané a jejich zaměstnavatelé. A protože tyto prostředky evidentně nepostačují (což bude vysvětleno dále), jsou nezbytné nejrůznější přímé doplatky (za léky, v budoucnu za návštěvu lékaře, pobyt v nemocnici atd.).

Vlastně, jak už bylo řečeno, se vždy (i dnes) jedná o zdravotní pojištění se spoluúčastí, tedy o plnění zdravotní pojišťovnou jen v případě nezbytného léčení v ceně statisíců a milionů, na což by většina lidí neměla prostředky. Běžné vyšetření u praktického lékaře a léky v ceně desítek až stovek korun by si měl každý hradit sám, v tom je ta spoluúčast. Na stoprocentní pojištění bez spoluúčasti by totiž pojistné bylo tak vysoké, že jej není možné z vybraných peněz realizovat, což je u nás vidět z neustálého záporného salda zdravotních pojišťoven. Je zajímavé, že lidé bez problémů a nářků utratí stovky korun za koupi vitamínových doplňků, za platby u veterináře apod., ale avizované platby za lékařské vyšetření a symbolický příspěvek za pobyt v nemocnici je jim proti mysli.

Proč povinné odvody pojišťovnám k úplnému krytí nákladů na zdravotnictví nestačí, je zřejmé z následující úvahy, která je samozřejmě značně zjednodušená. Zakopaný pes je zejména ve skutečnosti, že nové, moderní léčebné metody (diagnostické a léčebné přístroje, moderní léky) jsou velmi drahé. Během posledních let se úroveň našeho zdravotnictví téměř beze zbytku vyrovnalo se západními zeměmi a pokud tento trend chceme udržet, ve velké většině vše dovážíme ze západních zemí za dolary a eura. A jaký je kurs mezi těmito měnami a českou korunou, všichni dobře víme. Z toho vyplývá skutečnost, že použití moderních léčebných prostředků je pro nás neúměrně drahé, přičemž se s tím nedá nic dělat, protože zhoršení úrovně zdravotnictví si nikdo z nás jistě nepřeje.

Uvědomme si to na velmi zjednodušeném ilustračním příkladu. Diagnostický přístroj lze pořídit např. za 10 milionů Kč (což je dnes běžná cena), přičemž jeho životnost nebývá delší než 3 roky. To se zdá sice jako krátká doba, ale elektronické přístroje a počítače velmi rychle zastarávají a pokud nechceme zaostávat za světem, musíme je rychle obměňovat.  Při využití techniky 10 hodin denně, každá hodina jeho práce pak stojí přibližně 1500 Kč. Pokud za hodinu lze vyšetřit 2 pacienty, jedno vyšetření stojí 750 Kč. K tomu je nutné přidat platy ošetřujícího personálu a režii nemocnice (energie, telefon, pomocný personál, materiál apod.) takže dojdeme k částce několika tisíc korun za jediné běžné vyšetření, které se provádí ve stovkách nemocnic na tisících (desetitisících) pacientech. A to nemluvíme o operacích, ke kterým je potřebná technika, opět za miliony. Další problém je ve skutečnosti, že operační i jiné léčebné zákroky jsou pojišťovnami hrazeny podle českého ceníku (sestaveného na české poměry v korunách), ale nemocnice pro nákup zařízení potřebuje dolary a eura, tedy českých korun mnohonásobně více. Z toho je vidět, že naše zdravotnictví nemůže být nikdy ziskové, spíše je s podivem, že si zachovává svou vynikající úroveň, i když to stojí periodické dotování dalšími nemalými prostředky.

Je tedy zřejmé, že pro udržení stávající úrovně a požadavku alespoň vyrovnaného hospodaření nemocnic je potřeba více peněz než dosud. To lze zajistit buďto zvýšením zdravotního pojištění (odvodů občany ve formě daní), nebo příplatky v případě léčení. Druhá možnost je spravedlivější, neboť se týká pouze nemocných (a jedná se o částky poměrně symbolické). K tomu samozřejmě přistupuje ještě nutnost výrazných úspor v hospodaření, k čemuž dodatkové platby pacientů přispívají (méně návštěv u lékařů, hospodaření s léky které nebudou zadarmo, neprodlužování pobytu v nemocnici se strany pacientů apod.).

Zpracováno v březnu 2007