Jak je to s tou "konzumní společností"

Sdělovací prostředky dokázaly masovým přesvědčováním vnutit občanům, že "konzum" a "konzumní společnost" je něco nepatřičného, nemorálního, něco za co je nutné se stydět. Ve světě mnoho lidí hladoví a my se nestydíme užívat si života? Tak se nad tím pojďme trochu zamyslet a pokusme se některé skutečnosti pochopit.

Mám zato, že konzumní společnost je společností "západního" typu, reprezentovanou zejména USA a západní Evropou. Ještě nedávno, za reálného socialismu, jsme jim záviděli jejich životní úroveň - tedy to, že si mohou v obchodech bez fronty koupit potraviny, o kterých se nám ani nezdálo a v jakémkoliv množství. Že si mohou bez protekce koupit spotřební zboží ve vysoké kvalitě – auta, chladničky, mrazáky, televizory. Že mohou jet svobodně a kamkoliv do světa na dovolenou. A dnes, kdy tento standard je nepochybně už i u nás, jsme opět nespokojeni a pokládáme to za největší zlo, které je nutné pranýřovat. Co je špatného na tom, že lidé vozí z hypermarketů plné vozíky potravin? Že konečně mohou žít klidným, bezproblémovým životem? I když rodiny stráví v hypermarketu třebas celou neděli, je to jejich právo svobodné volby; asi se jim tam líbí více než někde jinde. To je každého soukromá věc, nechtějme pořád někoho vychovávat a určovat mu co je pro něho lepší.

Co vlastně pranýřujeme? To, že si na "konzumní život" každý musí svou prací vydělat peníze a že ten, kdo pracuje méně nebo má nízkou kvalifikaci jich má málo? To je přece normální a v naprostém pořádku. Růst životní úrovně je podmíněn výrobou a ta zase spotřebou, zvyšování spotřeby je podmíněno kupní silou, tedy vyděláváním více peněz.  A přece není nic špatného a nikomu nemůžeme vyčítat, že chce stále více nakupovat, na což musí stále více vydělávat. Hnacím motorem růstu ekonomiky (bohatnutí společnosti) je neustálý koloběh: možnost více vyrábět (a inovovat) je podmíněna růstem spotřeby, která je dána růstem kupní síly občanů a snahou vydělávat více peněz. Když chci více zboží kupovat, musím mít více peněz a tedy musím více a kvalitněji pracovat, být aktivní, erudovaný, vážit si dobrého pracovního místa a pokud ho nemám, musím si zvýšit kvalifikaci a dobře placené místo si vydobýt. Zadarmo mě nikdo nic nedá. Kdybychom chtěli žít bez "konzumu" a svůj život místo "statků materiálních" zaměnili za život "duchovní", znamenalo by to nevěnovat tolik pozornosti vydělávání peněz za účelem nákupu. To by postupně vedlo k zabrzdění rozvoje ekonomiky a zchudnutí společnosti. A je třeba podotknout, že vysněné optimální vyvážení duchovního a konzumního života je problematické, protože někdo preferuje více konzumu, někdo více duchovního života. Tak nechme každého, ať si svobodně rozhodne, jak chce žít a nic nepranýřujme, neodsuzujme.

Stejně škodlivé je závidět miliardářům. Za prvé si na sebe vydělávají tvrdou prací (pokud pomineme zloděje, ale těch už je i u nás málo); za druhé platí vysoké daně, čímž bohatne stát, tedy my všichni. A za třetí - kupují si drahé obrazy, auta, jachty, čímž zase živí malíře, další dělníky, investují do dalších továren, podporují kulturu, humanitární společnosti a své přebytečné peníze mají uloženy v bankách. Banky tyto finanční prostředky půjčují novým podnikatelům na další investice a tak se celá společnost rozvíjí a bohatne. Kdo tomu nevěří, nechť se podívá do USA, Kanady nebo k našim západním sousedům a tamní život porovná se životem v zemích, které se z komunismu dosud nevymanily. Kdo není zaslepený levicovou ideologií pozná, že i ti nejchudší jsou na tom lépe než v zemích, kam "konzumní společnost" dosud nedorazila.

Myslím si, že omezovat život v konzumní společnosti a nabádat občany, aby omezovali spotřebu je škodlivé, neboť výsledkem by bylo omezování výroby, celkové zchudnutí společnosti a postupný návrat do společnosti prvobytně pospolné, což jistě žádný rozumný člověk nechce.