Charitativní, veřejně prospěšné společnosti

V posledních letech se nebývale rozmnožily charitativní (veřejně prospěšné, neziskové) a ostatní, nejrůznější nevládní společnosti. Nic proti tomu, pokud skutečně slouží charitě, ale o mnohých by se dalo úspěšně pochybovat.

Zkusme si popsat a zamyslet se nad následující hypotetickou, zcela vymyšlenou situací. Pokud by se v tom některý čtenář našel, připomínám, že by se jednalo o podobnost čistě náhodnou.

Představme si, že několik kamarádů sedí v hospodě a nad pivem si stěžují, že jsou nezaměstnaní a pivo neustále zdražuje. Měli by sice možnost jít pracovat do továrny, ale proč by to dělali – od práce bolí ruce a plat také není nijak nadprůměrný. Tak se zamyslí a zjistí, že nejlepší by bylo založit neziskovou, "charitativní", veřejně prospěšnou společnost. Jeden z nich bude generální ředitel, druhý výkonný ředitel, třetí personální ředitel (ředitel útvaru lidských zdrojů – dříve kádrovák) a potom ještě velmi důležitá funkce – ředitel pro styk s veřejností (Pí Ár manager). Pro funkci ekonomického ředitele už nemáme lidi, tak tento úsek přidělíme výkonnému řediteli. Kancelář zatím budou mít v paneláku, buďto v bytě generálního ředitele, nebo se najde nějaký nebytový prostor v suterénu. Teď už stačí společnými silami přesvědčit a získat několik nadšenců (u zelených ekologistů jim říkají aktivisté), kteří zadarmo, pouze na základě svého přesvědčení o dobré věci, půjdou do ulic s kasičkami a začnou žebrat (pardon – vybírat) od kolemjdoucích milodary, nejlépe na stavbu školy pro hladovějící děti v Africe.

Předpokládejme, že za několik týdnů (pro začátek) od důvěřivých lidí získají milion korun (to dnes nejsou žádné peníze). Za půl milionu si koupí služební auto a za sto tisíc generální ředitel pojede na služební cestu do Afriky zjistit, kde zmíněnou školu nejvíce potřebují. Zbytek peněz se uloží do banky. Mezitím se na ulicích vybírá dál, již s větším počtem aktivistů (pokud možno dětí, ty málokdo odmítne) a vyberou se další 2 miliony. Teď už lze koupit auto i pro ostatní ředitele (zatím se o něj budou střídat), stanovit si ředitelské platy a zbytek jde opět do banky. Vybírá se dál a postupem doby už každý z ředitelů bude mít své služební auto a pro kancelář se pronajmou prostory na dobré (ale drahé) adrese, nejlépe na Václaváku. Ředitel pro styk s veřejností pilně pracuje, pronikne do sdělovacích prostředků a informuje veřejnost o bohulibé činnosti. Peníze v bance také trochu přibývají, všichni ředitelé už v Africe byli, takže teď je možné opravdu školu postavit. Moc draho to nepřijde, pro začátek postačí malá chýše z tamního levného dřeva a větví. Provoz bude slavnostně zahájen za přítomnosti sdělovacích prostředků, jednotlivých ředitelů a jejich rodinných příslušníků. Nyní už jsme z nejhoršího venku; máme slušné platy, kanceláře, asistentku (sekretářku - tajemníka), auta, služební cesty i nezbytnou reklamu. Vybíráme dál, počet aktivistů i vybraných peněz roste a za čas stavíme další školičku, snad i na svačiny pro děti něco zbyde.

Moc prosím laskavé čtenáře, toto povídání berte jako přehnanou pohádkovou hypotézu a příliš mě nenadávejte. Nepochybně jsem si mnoho lidí proti sobě popudil. Ale teď se zamyslete, kolik takovýchto "neziskovek" u nás existuje. A dále – jak poznáme opravdu prospěšnou a poctivou charitativní společnost od té výše uvedené? Mám zato, že jedině tak, když si necháme doložit, jakou část peněz z celku spotřebuje na svůj provoz (režii), tj. na vlastní platy, služební cesty, kanceláře, auta, telefony atd. Pokud je to 20-30%, tak to beru, ale mám obavy, že mnohde je to obráceně a do Afriky dojde jen malá část. Ale zase si dobře žije několik našich lidí.