Ani Marťané nepřijdou

Česká republika je v karanténě. Zachází se s námi sice v rukavičkách a se zdvořilým  úsměvem, ale jsme na zvláštním oddělení. Kdo neví, zda udrží povinnou masku, raději k nám nejede. Včera k nám mělo dorazit dvacet šest unijních ministrů pro místní rozvoj. Dorazilo jich sedm, devatenáct si řeklo, že jde o ztrátu času a peněz.

ČSSD tvrdí, že nepřijeli, protože neměli bůhvíco k projednání. A že s pádem vlády uprostřed předsednictví to rozhodně nesouvisí. Paroubkova strana ví velmi dobře, co natropila a hledá způsob, jak svou vinu zakrýt.

Schůzky ministrů mohou mít i neformální obsah, ale je to vždy příležitost sejít se v co nejvyšším počtu na jednom místě a projednat i mimo program otázky, které před rezortními šéfy v zemích EU stojí. Vzniká prostor ke dvou i vícestranným jednáním, je to šance doříci si něco mimo striktně stanovený harmonogram oficiálního zasedání, vysvětlit nedorozumnění, posílit osobní kontakty, sdělit si zkušenosti.

Ovšem ministři zemí EU uvažují politicky a pragmaticky. I kdyby se podařilo s nějakou otázkou na včerejší schůzce trochu pohnout, nemá ji kdo prosazovat. Český ministr pro místní rozvoj, hlava těchto jednání, má své ministerské dny sečteny a jeho role ve vedení EU skončila. Co by od něj mohli chtít? Kam a jak by mohl posunout jakékoli jednání? Jak by mohl pomoci?

Nijak, protože tak rozhodl Jiří Paroubek. Nyní dělá slepého a překvapeného, svou vinu svádí na jiné. Česká republika má o zbytečný problém více. Ministři ostatních zemí neví, co by tu pohledávali. Ani Marťanům se sem nechce. Ale on nic,on muzikant.