Už nikdy s děckama nenapečem cukroví

Do prvních pokusů pečení cukroví se svými třemi dráčaty jsem se pouštěla s daleko větším elánem, a dokonce i s očekáváním, že když budeme společně péct cukroví, budu mít na Vánoce napečeno. Tato představa se bohužel ukázala

být naivnější než čerstvý vysokoškolský absolvent na prvním pracovním pohovoru.

Třeba předloni se Jeronýmek při pečení předběhl s úklidem kuchyně zhruba o dvě hodiny. Stačila chvilka mé nepozornosti a umyl houbičkou na nádobí celý plech s vykrájenými vánočními traktory i rozválený plát perníkového těsta. Loni zas Bohoušek kýchl při odměřování holandského kakaa. Když se tmavě hnědý oblak usadil, zapnula jsem místo trouby vysavač a než se potom drahoušci osprchovali a umyli si hlavy, byl čas na večerní pohádku. Přesto si každý rok říkám, že příští Vánoce už synkové konečně nabudou rozumu a vykouzlíme si vánoční atmosféru, i díky vůni čerstvě napečeného cukroví.

„Maminko, Ježíšek je strašně moc hodný, on na svoje narozeniny dává dárky ostatním,“ obdaří mě sedmiletý Bohoušek jednou ze svých nejnovějších úvah. „Máš pravdu, Bohoušku, je. A vy buďte taky hodní, přestaňte blikat Jeronýmkem a vymotejte ho z těch světýlek, stromeček budeme zdobit potom. Teď jdeme dělat těsto na perníčky.“ „Hurá!“ zavýskne ani ne čtyřletý Jeronýmek a rád by i zatleskal, ale musí počkat, až ho bráškové zhasnou a vymotají ze světelného řetězu. Bohouš se společným chvílím nebrání, ovšem Edouš, ve svých devíti letech prožívající již deváté celoroční období vzdoru, hromadné pečení odmítá. „Edoušku, pojď s námi péct, ať dodržujeme ty tradice.“ „Ale já mám tradici, že nikdy péct nechci.“ „A já mám tradici, že pečeme všichni spolu.“ „Ale proč musím?“ „Bo sem řekla,“ končím debatu a přistavuju ho ke kuchyňské lince.

„Uděláme dvě dávky těsta na perníčky, kolik hladké mouky potřebujeme, když na jednu dávku použijeme 400 g?“ „Tak pečem, nebo máme matiku?“ zabručí naštvaně můj prvorozený zázrak, zatímco na váhu sype mouku hrubou. „Říkala jsem hladkou,“ povzdechnu a vracím nesprávný druh zpět do sáčku. „Zkus to znovu a, Bohoušku, ty prosím vytáhni vajíčka z lednice a čtyři rozklepni do misky.“ Bohoušek vytahuje obal a slabikuje: „Vej-ce z vol-né-ho vý-bě-hu…cože? Vajca běhaj?!“

Tahle poznámka nakopne Jeronýmka, který dosud využíval zmatku a olizoval cukr. Pomalu se přikrade k Bohoušovi a zchvátí dva kousky. „Bude závod…pžiplavit, pozol, štalt,“ zahlásí a rozkutálí vajíčka po lince. Vajca závodí a mě to vrátí do dětství. Konkrétně se mi vybaví legendární digi hra Jen počkej – vlk a vajíčka. Naprosto stejně jako ta psovitá šelma s košíkem začnu poskakovat po kuchyni, snažím se zachránit, co se dá a nezmrzačit nikoho z přítomných. Nakonec si připisuju jeden úspěšný zásah a jeden trestný bod.

Po likvidaci škod se situace uklidňuje, Jeroným se navrací k olizování cukru a my k vážení ingrediencí. Chvíli to vypadá, že nejhorší letos máme za sebou, že by se nám společně pečené cukroví po letech marných pokusů mohlo podařit a já si dovolím opatrný optimismus: „Kluci, zítra jdeme na návštěvu k tetě Katce, tak jí pár perníčků vezmeme.“ „Jééé, já se těším na pejska,“ nadchne se Bohoušek. „Jenomže teta už Arturka nemá, víš?“ rozpačitě odpovídám a předcházím pozdějšímu zklamání, „on už byl moc starý a nemocný, tak ho dali uspat.“ „Jak uspat?“ zbystří Edouš. „No, moc se trápil, tak mu nechali píchnout injekci, aby se už neprobudil,“ eufemisticky vysvětluju, a ještě dodávám šeptem neopatrný povzdech, „zvířátkům trápení ukrátíme a nám, lidem, to nedopřejem.“ „Neboj, mami,“ konejšivě mě uklidňuje Edouš a pohladí mě po ruce, jako by hovořil s příbuzným mdlejšího rozumu „až budeš potřebovat, taky tě nechám uspat.“

Edoušovo ujištění a to, že se zatím vše daří víceméně podle plánu, mi zvedne náladu, proto pustím české koledy. A začnu si je prozpěvovat. Hudba strhává Jeronýmka do víru tance, takže mám co dělat, abych zachránila zbytek vajec. Bohoušek huláká na celé kolo „hajdom dajdom tečka com, hajdom dajdom tečka com,“ a „Nese-em vá-ám novi-i-ny-y poslo-ou-che-ejte, jsou to-o samé kravi-i-ny-y pozo-or de-ej-te,“ a Edouš při přisypávání perníkového koření jen nasadí výraz, jaký měl nejspíš Herodes, když mu oznámili, že Ježíš se opravdu narodil a reklamuje, že jestli to takhle bude pokračovat, uspávací injekci bude potřebovat on. V rozjařené náladě ještě povýším jeho utrpení, dám mu pusu na čelo. „Fuuuj,“ zaksichtí se a běží do koupelny políbené místečko si umýt, vykartáčovat a vydezinfikovat.

„Kluci, my to zatím doděláme. Bohoušku, ty prosím ukliď všechno zpátky a Jeronýmku, pojď míchat těsto,“ rozděluju úkoly. Jeronýmek se pustí do hnětení hmoty vší silou svých téměř čtyřletých ručiček a já mu pomáhám. Vtom vznáší Bohoušek zcela nevinný požadavek, jenž se ovšem ukáže být pro zdar našeho projektu osudným: „Mami, pomůžeš mi prosím vrátit cukr?“ „Jasně, Bohoušku,“ ještě netuším zradu a otáčím se ke skříňce čelem. Což ale zároveň znamená, že k Jeronýmkovi se točím zády. A přestože chlapcům často říkávám, ať si dávají pozor, že mi nic neukne, že vidím všechno a mám oči i vzadu, je to jen nadnesené tvrzení, takový řečnický obrat. Vlastně jim jen bohapustě kecám. Takže zatímco já se otáčím ke skříňce, kde skladujeme cukr a med, Jeronýmek se nepozorovaně otáčí k plotně, na které stojí hrnec s gulášem, který si chceme ohřát k obědu. Zatímco my s Bohouškem otvíráme dvířka, vytahuje Jeronýmek z předmětného hrnce vařečku. A zatímco vkládáme cukr na své místo, vkládá Jeroným vařečku obalenou cibulí, pepřem, solí, sladkou paprikou, olejem a příchutí hovězího masa do mísy s hněteným perníkovým těstem a, přesně podle mých pokynů, míchá a míchá.

Otočím se zpět a vmžiku ztrácím optimizmus, dobrou náladu a přesvědčení, že už mě moji chlapečci nemůžou ničím překvapit. Ještě marně studuju recept, jestli kousek cibulky či pár zrníček pepře přece jen nedodají perníčkům šmrnc, ale kupodivu nic. Dávám tedy naplno průchod zklamání, které je o to horší, že už jsme byli tak blízko a zlomeným hlasem se slzami na krajíčku připomínám vracejícímu se Edoušovi jeho nedávný závazek ohledně rány z milosti. Možná mi bude rok stačit na to, abych se z tohohle zážitku vzpamatovala. Ale spíš si myslím, že s děckama už nikdy nenapečem cukroví.