Už nikdy nepojedu s děckama sáňkovat…a hlavně teda s manželem

Manžel mě naučil, že na plynutí času lze nahlížet velice kreativním způsobem. Naivně jsem si myslela, že dítě, a posléze jejich zvyšující se počet, naši dobu přípravy na odchod z domu kamkoliv ven srovná. Nestalo se.

Vyzkoušela jsem už v rámci svých možností všechno a stejně vždy dopadnem tak, že zatímco rezignovaně čekám se třemi malými démony ve věku sedm, pět a dva roky v předsíni a snažím se zabránit tomu, aby si na poslední chvíli rozbili hlavy o zeď, o dveře, o botník nebo navzájem, manžel si s klidným pobrukováním hledá nejvhodnější pár ponožek. Zkusila jsem už všechny přípustné komunikační strategie a postupem času jsem přišla na to, že na světě jsou na jednu stranu věci, které se dají změnit, na stranu druhou je tady můj manžel.

„Mami, mami, sněží, sněží! Půjdeme sáňkovat a bobkovat!“ vtrhává nám ráno do ložnice pětiletý Bohouš. V patách mu běží náš prvorozený sedmileťák Edouš: „prosím, prosím, prosím!“ „Ulá, ulá!“ zaskočí mě svou vahou benjamín Jeronýmek, sice jen v plínce, zato na nohou má sněhule a na hlavě čepici s bambulí. Odpor nepřichází do úvahy: „Jasně, kluci, půjdem sáňkovat, že, miláčku?“ obracím se na manžela, který zarputile předstírá spánek. Ještě se zavřenýma očima pronese hlasem zdrceným, jako bych ho zpravila, že letos bude katastrofální neúroda chmele: „Tak jo.“

Vyplazím se z postele, nasnídáme se a rovnou začínám připravovat svačinu - na tři dny, jako bychom se chystali do Hospody na mýtince. Jelikož u téhle roboty nepotřebuju, aby mi za zadkem poskakovala smečka žebrajících budoucích polosirotků - bo by mě jistojistě brzo jeblo - rozhodnu se paralyzovat je televizí. Ne že bych ji po nich hodila, prostě jim ji zapnu, to nám čas přípravy jídla zredukuje o dvě třetiny. A mám hotovo. „Kluci, oblíkáme se,“ vyzývám čtyři účastníky živého obrazu nehybně zírající s otevřenou pusou na reklamu. Manžel zamrznul s ovladačem v ruce, Edouš zapomněl mrkat, Bohouš vypadá, že ho svrbí nos, ale je líný se na něm poškrábat, a tak největší aktivitu z přítomných vyvíjí Jeroným, který si oslintává prsty pravé ruky. Moje slova mají vskutku mocný efekt. Manžel přesouvá pozornost k mobilnímu telefonu, Edouš předvede něco jako pokus o zvednutí se z gauče, Bohouš se konečně podrbe na nose a Jeroným do pusy vrazí navíc levý palec. Načež čtveřice opět ztuhne. „No tak, kluci, oblíkat, vy jste chtěli jít sáňkovat,“ pokusím se trochu hlasitěji. Nic. Chyba, zapomněla jsem vypnout televizi. Cvak.

„Tak šup šup, hoši, oblečte si punčocháčky,“ pobízím je, „a pomožte Jeronýmkovi“. Chlapečky jsem zorganizovala a jdu do kuchyně dobalit svačinu. Přistihuju tam manžela, jak z lednice třídí věci po datu spotřeby. Poučena zkušeností vím, že jakákoliv kousavější poznámka by mohla výlet zhatit, proto tak sladce, jak jen umím procedit mezi sevřenými zuby, navrhuju, jestli by se nechtěl jít raději obléct. „Hmmm,“ zahučí, otráveně dotřídí a odchází si opilovat zatrhlý nehet do koupelny.

Chlapečky jsem s punčocháčkama přecenila. „Jeronýme, strč pravou nohu sem. Říkal jsem pravou, to je pravá, ty pako?“ snaží se Edouš vzdělat dvouletého brášku. Moc se mu to nedaří. Když se vrátím do obýváku, chvíli mi trvá rozeznat, které dítě patří ke které punčoše a zda se chlapci oblékají nebo škrtí. Rozmotám živé sousoší a navleču příslušné končetiny do správných párů punčocháčů. Snažím se sice vést děti k samostatnosti, ale u téhle části oděvu udělám výjimku. Zapomněla jsem totiž, že nasoukat na děcko punčocháče je jako narvat šprcku na zmiji. Nakonec se zadaří, ale jsem zpocená jak Eskymák na Floridě a v duchu nadávám všem přítomným za ten pošahaný nápad chystat se v zimě ven. „Už klukům oblíkám oteplováčky,“ volám na manžela, abychom se mohli synchronizovat. „Jo-o,“ odpovídá mi můj drahý bodře při zalévání kaktusů. Raději polykám ironickou poznámku, jestli nás mám stále chystat na zimní radovánky, anebo spíš vytahovat plavky a šnorchl. „No nic, tak my tě počkáme před domem a prosím tě, hlavně už nic nezalívej, neuklízej, jenom se obleč a pojď.“ „Jasně,“ zahlaholí a já zahlédnu, že si před výletem do sněhových závějí začal čistit boty.

Venku začínám naši přípravu trochu rozdýchávat, to nejhorší je za mnou. Edouš, Bohouš a Jeroným zjišťují, že dostali hlad. S povzdechem rozdám pracně připravenou svačinu, kterou jsem si původně schovávala na kopec, a na pár drahocenných okamžiků se rozhostí ticho. Vychutnávám si je, načež dostanu sílu přípravy dokončit: „Hoši, chvilinku tady vydržte a nic nevyvádějte. Já jen skočím do sklepa pro sáňky a hned se vrátím.“ Jsem zpět, stále ticho. Očividně jsem už unavená a polevila jsem v ostražitosti, protože mi to ani nepřijde podezřelé. Navíc Edouš s Bohouškem staví hromadu ze sněhu, krásně u toho spolupracují a pomáhají si, aby byla co nejvyšší. Vhrne se mi slza do oka a svitne i naděje, že snad všechno není ještě úplně ztraceno, že moji drahoušci v sobě nosí zárodky bratrské lásky a že se přece jen jednou zvládnou zcivilizovat. Kochám se. Ještě by mohli zapojit Jeronýmka a bude rodinná idyla. Kde je vlastně Jeroným? Nejdřív jsem myslela, že jsem si ho jen nevšimla, ale teď zjišťuju, že tady opravdu není. „Jeronýmku! Jeronýmku!“ „Mamaaaa!“ ozve se plačtivý výkřik, hromada se začne bortit a zezadu se z ní vyhrabává můj ubohý benjamínek. Aha, takže bratři Jeronýmka zapojili. „Kluci,“ zjišťuju nevěřícným hlasem, „proč na svém bratrovi vršíte mohylu?“ „Nooo, já jsem se ho zeptal, jestli chce jít do iglú,“ vysvětluje Bohoušek, „a on chtěl,“ ochotně doplní Edouš. „Tak jsme mu pomohli,“ pokrčí rameny Bohouš.

Jeronýmek pofňukává, hlavu schovanou do mého kabátu a sníh za krkem mu pomalu roztává. Už nemůžu. Ještě jsme ani nevyšli na kopec a já jsem vyřízená jak Messner na Everestu. Vtom konečně vychází ze dveří manžel, dobře naložen, teple oblečen. „Kluci strčili Jeronýma do iglú a teď je celý od sněhu, jdu ho převléct nahoru,“ sděluju mu rezignovaně. „No dobře, tak běžte, já na vás tady s klukama počkám, ale pohněte si, ať nás moc nezdržujete.“

Tak nevím, asi už nikdy nepojedu s manželem sáňkovat.