Už nikdy nepojedeme na Vánoce k babičce

 Máma opět jednou prokázala nezdolný optimizmus a pozvala nás, ať u ní strávíme Vánoce, přestože loni Bohoušek v nestřeženém okamžiku projevil svobodně a neotřele svůj názor na výtvarné umění

a pravý dolní roh obrazu nad gaučem v obýváku propíchal pumpičkou na kolo. Sice s Bohouškovým zákrokem většina rodiny ve skrytu duše souhlasila, obraz totiž vypadá jako Phoebina „Paní vystupující z obrazu “ ze seriálu Přátelé, to ovšem neznamená, že bychom schvalovali formu projevu. Manžel slíbil, že nás odveze, ale pak si prý musí něco zařídit, takže nás u babičky jenom vysadí a přijede za námi později. Jasně, že souhlasím, chci přece pod stromečkem taky najít nějaký dárek.

Po příjezdu k mámě a otevření dveří očekávám, že na mě skočí Karolínka, fenka jezevčice křížená s teriérem nebo krysou, nikdo přesně nevíme, která obvykle vítá všechny návštěvníky, kurýry i zloděje radostným skákáním, olizováním jakékoliv části těla a hlasitým štěkotem, kvůli němuž sousedi sepisují petice. Když přijedu v létě, vypadají moje nohy pět minut od započetí tohoto obřadu, jako bych v botanické zahradě skočila do expozice kaktusů. Tentokrát jsme ovšem přijeli i s dětmi, takže fenka upouští od svých sadistických hrátek a s bolestným kňučením se utíká schovat do pelechu. Její snaha je ovšem asi tak účinná jako léky na rýmu. Chlapečci ten chabý úkryt okamžitě odhalují a proti její vůli ji zdraví. Edouš s Bohoušem už začínají vykazovat mírný pud sebezáchovy, takže Káju opatrně hladí po zádech. Jeronýmek je však zaujat živým tvorem a rozhodl se prozkoumat jeho tělesné otvory. Naštěstí, nebo naneštěstí, jak se to vezme, začal u hlavy. Nejdřív jí vrazil ukazováček do ucha a, než jsem si stačila rozvázat tkaničky, začal pohmatem svých roztomilých drobných prstíčků počítat zuby. Zasahuji včas, zatím se na nikom neobjevila krev.

„Ahoj, pojď se podívat, jak mám vymalovanou kuchyň,“ nedočkavě mě moje mamka zve obdivovat změny. Následuji ji do jídelny svítící novotou. Malíř pokojů se pokusil o umělecký rozmach, čemuž nasvědčuje několik abstraktních šmouh po levé straně. Je mi jasné, že se ode mě očekává nějaké hodnocení. Já bych ale na svůj názor moc nedala. Můj vkus je tak silně poznamenán stále rostoucím počtem nástěnných maleb z rukou našich tří umělců, které jen umocňují dojem, že žijeme v pravěké jeskyni, že budu v němém úžasu obdivovat každou větší neposkvrněnou plochu, třeba betonový mostní pilíř, pokud neobsahuje graffiti. Takže ano, líbí.

„Tak si teď dáme kávu a já pak ještě zajdu koupit baňky. Včera se mi jedna krabice rozbila,“ plánuje mamka. Zatímco se vaří voda, kontroluji vánoční přípravy. Mrknu okem do koupelny, kde dva rezignovaní kapři čekají ve vaně na zítřejší štědrodenní exekuci a na balkóně zahlédnu vánoční stromek, ještě stále zabalený do síťky. Výborně, základní propriety máme, vypadá to, že Vánoce letos zase budou. S úlevou zasednu ke kávě a dovolím si se trochu uvolnit. „Mami, mami,“ přiběhne za mnou naše svatá trojice, všichni mají oči vyvalené přes celý obličej. „Kapři mají hlad!“ volá Bohouš a Edouš dodá: „tak jsme je nakrmili.“ „Cože?“ To musím vidět. Vyskočím a běžím do koupelny. Vodní hladina ve vaně pokrytá mastnými oky a rozmoklými kousky rohlíků se sýrem, které jsem připravila jako svačinu na cestu, učinila z letargických pololeklých ryb lovící štiky. Kapříci hbitě krouží ve vaně a téměř vyskakují nad hladinu. Snažím se nemyslet na to, jak budu vanu drhnout a zaujímám spíše pozitivní pohled na věc. Aspoň jsme těm chudákům dopřáli poslední večeři. Nakonec můžu být ještě ráda, že jim kluci nenasypali Ariel na bílé prádlo, jak se povedlo synovi mé kamarádky.

„Drahoušci moji, nechejte mě prosím aspoň jednou za rok vypít si v klidu kávu, když už budou ty Vánoce, a běžte si raději hrát s jinými zvířátky,“ požádám je o kapičku soucitu se svým údělem a předhazuji jim tím napospas ostatní přítomné živé bytosti. Ten návrh je evidentně nadchnul, protože letos poprvé poslechli napoprvé a odbíhají hledat si další oběť. Vracím se do jídelny ke stolu dopít kávu, studenou jako obvykle. Vlastně už ani nevím, jak chutná teplá káva.

Ale není mi přána ani ta vychladlá břečka. Edouš, Bohouš a Jeronýmek se totiž najednou tak podezřele rozhýkají smíchy, že to musím jít zkontrolovat. Přistihnu je u prosklených dveří pracovny, jak v zásadě uposlechli mého pokynu, a přes zavřené dveře si hrají s kočkou, dalším živočichem, který svou přítomností prozařuje dny mojí mámy. Jestli se prozařováním dá nazvat to, že většinu času tráví zalezlá pod stolem a občas načurá do bot. Vždy zaklepou na sklo, kočka zaječí, odrazí se z komody a plnou vahou doskočí na dveře, načež vidím její rozpláclou roztaženou siluetu, jak pomalu sjíždí dolů. A v tuto chvíli se objeví pochybnosti o její duševní svěžesti, protože znovu leze na komodu a celý kousek opakuje. Asi bych to měla hned zarazit. Jenomže si vzpomenu na staré dobré časy, kdy nejdřív Edoušek, pak Bohoušek, a nakonec Jeronýmek, u babičky lozili po čtyřech a já ta svoje miminka bránila před útoky té chlupaté bestie badmintonovou raketou. Takže dělám, že tam nejsem a škodolibě nechám Edouše ještě párkrát zaklepat.

„Tak, ale teď dost, hoši. Tohle se kočičce nedělá,“ pokrytecky je pokárám. „Pojďte raději zdobit stromeček.“ „Jo, hurá, hurá!“ jeden druhého překřikují a moje rodičovské sebevědomí vystřelí do závratných výšin. Předložit svým potomkům dva takto nadšeně přijaté návrhy během půl hodiny se mi nepodaří každý den. Vlastně se mi to doteď zatím nepodařilo nikdy. Doneseme tedy z balkónu stromeček, usadíme ho do stojanu a já Edouškovi a Bohouškovi velkoryse dovolím, že můžou rozstřihnout síťku. Když vidím, jak zodpovědně se k tomu moje zlatíčka postavila, svitne mi naděje, že si konečně chvilku odpočinu a přesunu se do jídelny. Jeronýmka raději vezmu s sebou, protože důvěru v to, že si nevypíchají oči, mám jen u těch dvou starších. Konečně můžeme s mamkou chvilku posedět, popovídat, Jeronýmek si hezky hraje a v bytě se rozhostí klid. Na to ale nejsem zvyklá. Tady je něco špatně. Znervózním, nedá mi to, a jdu se podívat do obýváku. Tam najdu Edouška a Bohouška v plné práci. A zároveň najdu ze spodní třetiny naprosto oholený stromeček, pod nímž leží hromada ostříhaných větviček. „Mami, tak tohle musíš vidět,“ volám do jídelny. „Proč?“ přichází mamka, nevěda, co ji čeká. Když vidí tu spoušť, jen ohromeně vydechne: „Kluci, proč jste to udělali?“ „Aby se Ježíšek nepopíchal,“ bezelstně a opravdově odpoví Edoušek a Bohoušek snaživě přitakává. Za tohle se na ně prostě nedá zlobit. „Tak už aspoň nemusíš jít kupovat ty baňky,“ napadne mě, „a klukům se pod stromek vejde hodně dárečků.“ Stojíme tam, opájíme se vůní olysalé jedle a na mě najednou padne taková sentimentální vánoční atmosféra, až mi stoupne slza do oka. „Hošánci, už nic nestříhejte, to už stačilo, teď ten stromeček začněte zdobit, ale normálně, prosím,“ pobídnu je, ze začátku jim s mamkou pomůžeme s baňkami. Když vidíme, že to zvládnou podle běžných standardů a snad bez dalších záchvatů kreativity, vrátíme se k jídelnímu stolu.

Při příchodu do jídelny mě přepadne několik z mnoha nezodpověditelných otázek, které provázejí mou dosavadní rodičovskou kariéru. Proč jsme Jeronýmka nechali samotného? Proč to moje nejmladší srdíčku drahocenné, které dosud nemělo o existenci razítek ani tušení, objevilo právě dnes, když je nově vymalovaná zeď, jeden exemplář v zákoutích babiččiny pracovny? Proč tuto zeď, konkrétně v místě za dveřmi, hustě pokrylo sdělením VYŘÍZENO DNE? A proč, když do něj chci nacpat názvy barev, neustále od toho zajímavého a podnětného výkladu odbíhá, kdežto když ničí bílou výmalbu, soustředí se tak, že ho z činnosti nevyruší ani naše přítomnost?

Můžu se jen domnívat, že mamce ještě zbyla nějaká barva, že tohle půjde překrýt a že tyhle Vánoce přežijeme. Ale něco vím jistě. Už nikdy nepojedeme na Vánoce k babičce.