Škola vyjednávání podle Dona Great Egoina

„Dýdžej, pocem, zavoláme si toho, co si říká prezident toho skoro bývalého státu někde v té zbytečné Evropě, no toho, jak u nich budem těžit lithium…

ježiš, jak se ta země jmenuje, no ta, jak si ji chce zabrat ten můj kámoš, co má skoro stejně velké koule jako já…“

„Ukrajina, Blahorodí.“

„Jóó, no tak toho z té Ukrajiny, zavoláme si ho na férovku, ať si moc nevyskakuje.“

„A jak si to představujete, můj Svrchovaný Držiteli Veškeré Pravdy?“

„No jak, co se tak blbě ptáš? Si nepamatuješ pravidla?“

„Která máte na mysli, ó Veliký? Vždy choď řádně upraven, bohatě nastříkán samoopalovacím krémem, s hlavou v pozici vlka vyjícího na měsíc? Ne, to prosím ne, do toho mě už nenuťte! Včera jsem zakopl v pracovně, jak jsem neviděl na cestu, a málem jsem si vypíchl oko o pochodeň sošky svobody, co jsem ji na váš rozkaz musel vyhodit do koše, protože jste říkal, že svoboda je výmysl slabochů, podělaných woke liberálů a transek.“

„Tohle pravidlo ne, ty blbe.“

„Tak: jediná morálka jsou prachy? Zapomeň, cos řekl, ve chvíli, kdy jsi to řekl? Nikdo nesmí vědět, co si myslíš. Ani ty sám?“

„Zas vedle. Bože, to je materiál.“

„Už vím! Když někoho přepadne přesila, běž a seber mu peněženku a boty.“

„No konečně. Jak mám vládnout celému světu, když kolem sebe mám takové tupce? Pozvem ho sem, já budu chvilku hodnej policajt, ty budeš ten zlej, já mu pak nasadím kravatu, ty mu dáš pořádnou čočku. A uděláme to před novinářema, aby všichni viděli, jaký jsem borec. Jasné?“

„Jasné.“

„Jasné kdo?“

„Jasné, Jeho Imperátorské Veličenstvo.“