S děckama nenajdu klid ani na hřbitově

Pojedeme na hřbitov. Ne že bych to s děckama už vzdala, ale jsou Dušičky a na hřbitově je v tu dobu krásně. Možná tam najdu i klid.

„Odpoledne půjdeme na hřbitov. Ať se dozvíte něco o životě. A taky tam navštívíme dědečka,“ oznamuju svému potomstvu. Zatímco předškolák Jeronýmek můj návrh vítá a těší se na hrobečky, třeťák Bohouš jen převrací oči v sloup a páťák Edouš mrazivě zahlásí: „Jen přes mou mrtvolu.“ Mrtvoly nakonec netřeba. Jeroným totiž dostává nápad vymýtit hřbitovní populaci zombíků a strhává své bratry natolik, že se oba přidávají ke zbrojení.

Na hřbitov to máme kousek. Co by stehenní kostí dohodil. Přicházíme, zrovna když se začíná smrákat. „Kluci, podívejte, těch svíček! Tady to vypadá, jako by nás hvězdná obloha přišla navštívit na Zemi,“ zjihle vyprávím svému komandu, jehož členům je to úplně fuk, protože se rozutekli za místní stromoví a vyhlížejí ty davy zombíků, které se chystají vyhladit. „Dobře, kluci, tady na začátku si ještě můžete chvíli hrát, ale pak se budem chovat důstojně a jak se patří.“ „Co je to jaksepatří?“ zajímá se Jeroným. „Slušně a potichu.“ „Aha, to bude nuda,“ povzdechne si a obíhá využít poslední minuty zábavy, a to tak, že přeskakuje od náhrobku k náhrobku a vyhodnocuje kolemjdoucí, zda jsou ještě naživu. Edouš za keřem mumlá do imaginární vysílačky: „tady Drákula, tady Drákula, dva zombíci na třech hodinách, přepínám,“ zatímco Bohouš se vyčerpaně sesune podél kmene břízy v pokusu o věrohodné umírání: „dostal jsem to, brácho, pomsti mě.“

Edouš se zamyslí a na chvíli to vypadá, že se napovrch prodere dlouho a umně skrývaná bratrská láska a on poslední přání svého sourozence splní. Pak ale Bohouškovi sdělí, že jestli ho dostali zombíci, tak je technicky vzato vlastně taky zombík, a tudíž by ho měl rovnou popravit. Jeroným ihned ví, na jakou stranu se přiklonit a začne imaginárními náboji krmit svou plastovou popravčí zbraň. „Kluci, laskavě přestaňte vraždit svého bratra a pohněte si trochu, jinak nás tu zavřou,“ popoháním svou svatou trojici, která se nakonec vzácně shodne, a totiž na tom, že máma zkazí každou zábavu a neochotně se loudá za mnou.

Procházíme kolem řady náhrobků a chlapce začínají zajímat letopočty. Soustředěně počítají, kolika let se kdo dožil a já za sebou slyším: „hele, 59, nic moc, chudák“, „82, to jo, to už mohla umřít“, „čum, čum, 95, tak ten už umřít musel!“. „Mami, a proč se na ty náhrobky nepíše, na co kdo umřel?“ s nefalšovaným zájmem se zeptá Edouš. „Protože by to bylo pěkně depresivní počtení, drahoušku. A hele, už jsme tady, pojďte mi pomoct uklidit dědečkův hrob a ozdobit ho a pak každý zapálíte jednu svíčku.“

Vypadá to, že hoši už dneska opravdu všechny svoje náboje vystříleli a rozhodli se spolupracovat. Zametají mramor od listí, umývají náhrobek, a dokonce instalují květinovou výzdobu. Já své milované synáčky pozoruju a jen se kochám. „Mami, prosím tě, vytáhneš mi zápalku?“ požádá mě Bohouš. „Proč si ji nevytáhneš sám?“ „Protože mně to v těch rukavicích nejde.“ Proberu se z opojení a ohromeně zírám na jeho ruce. „Proč chceš zapalovat svíčku v lyžařských rukavicích?“ „Přece abych si náhodou nepopálil prsty.“ Zaplaším představu Bohouše běhajícího po hřbitově v plápolajících rukavicích a překvapí mě, že mě u mých dětí ještě něco může překvapit. Nestihnu být ovšem překvapená dlouho, protože Jeroným zaječí: „Mami, můj zub! Vypadl mi zub!“ drží si rukou pusu, mezi prsty mu po bradě mu stéká krev a odkapává na chodníček vysypaný bílými kamínky.

„Ha, no tak nevím, jak ho tady najdem. To dneska zoubková víla určitě nepřijde,“ škodolibě si přisazuje Edouš a Jeronýmkův pláč přejde v zoufalé kvílení. „Tak ti pěkně děkuju,“ zasyčím na svého prvorozeného mistra empatie mezi zuby sevřenými tak pevně, že nejspíš za chvíli budem na chodníku sbírat i je. „Svíčky do ruky, na kolena a hledat,“ zavelím. A tak já, Edouš a Bohouš na setmělém hřbitově lezeme za svitu dušičkových svíček a za Jeronýmkova žalostného nářku důstojně a jaksepatří po čtyřech a já pevně doufám, že se na nás dědeček tam shora dívá a válí se u toho smíchy.