S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Tempo obsluhy je vražedné

Sprintujeme mezi regály, plníme košíky a utíkáme k pokladnám, ať nezdržujem. Přijít u nás deset minut před zavíračkou do obchodu, vystrkávali by nás ven mopem.

Tady nemám pocit shonu, nedejbože že by nás někdo vyháněl. Právě naopak, pokladní při markování vykazuje klid instruktora jógy a pracuje rychlostí party stavebních dělníků placených od hodiny. Povídá si s kolegyní, která nám stejným tempem skládá nákup do tašek. Čas plyne pomaleji než na domovní schůzi. Načež přijde akce. Paní za pokladnou pomalinku zvedne sáček s jablky, zkoumavě ho obhlíží ze všech stran, pak se na mě s úsměvem zadívá, prohlásí „apples“, a šine se se sáčkem od pokladny pryč. Čekáme snad dýl než na vyšetření EEG. „Asi šla dom,“ konstatuje manžel. Nešla dom. Šla k váze.

Navzdory našim obavám se od váhy i pomalu přišine zpět, s úsměvem nám jablka namarkuje a nevzrušeně pokračuje s odbavováním dalšího zboží. Po tomhle představení si budeme už navždy pamatovat, že ovoce a zeleninu si ve Sparu v Jihoafrické republice musíme zvážit. Naštěstí kamarádi zapomněli zvážit papriky, takže od pokladen vycházíme ve stejnou dobu. Když se blížíme k autu, vyběhne za námi na setmělé parkoviště černoch, míří na nás nataženou rukou a něco na nás huláká. Vyděsím se. „Děcka, utíkejte k autu,“ křiknu na děti a už už hledám peněženku, abych ji pronásledovateli hodila pod nohy a zachránila nám tím alespoň holé životy, ale on volá „backpack, backpack“ a mává na nás Samovým batohem. „Tak, teď jsem málem dostal infarkt,“ vystihne to Jeroným i za mě.

Že se blížíme k našemu ubytování poznáme podle vibrujících okýnek v autě. Je půl sedmé večer a výroční party v rezortu je v plném proudu, za mixážním pultem dnes stojí DJ, na parketu narváno jak na veřejném bazéně v Číně. Odhadem asi tak dvě stě místních se svíjí do rytmu elektronického kraválu. Trojička našich prcků vystoupí z auta a beží se zapojit do víru zábavy, puberťáci též vystoupí z auta a taky se běží zapojit, na wifi. Jeronýmek, informátorský sen všech tajných služeb, bleskově překonává svoje obavy z komunikace s místním obyvatelstvem, plynule přechází do zdejší úřední řeči a zpravuje jednu místní maminku: „I am Jeroným, this is Sam, he is the oldest from us three, and this is Eli, she is the youngest one, we are from Czech and tomorrow we go to Drakensberg…,“ zaslechnu, když procházím kolem.

My, dospěláci, grilujeme, z ohlušující hudby postupně hluchneme a sledujeme u toho, jak se kolem nás pomaličku promenádují prdelaté černošky nacpané v upnutých džínách a bílých tričkách. Jejich stejně bělostně oblečená děcka si po chvíli přijdou pro Jeronýma, Elinku a Sama, aby si s nimi šli hrát. Díváme se na měsíc, který dorůstá, ale vypadá, že couvá. Při popíjení Savanna dry, nejlepšího cideru na světě, se shodneme, že na jižní polokouli vidíme měsíc zrcadlově a visíme k němu hlavou dolů. K tomu se cpeme steaky z luxusního hovězího, starší děti se cpou s námi, mladší se s černoušky v původně bělostných tričkách válejí ve špinavém štěrku pod lavičkami a hrajou si na lachtany a všem nám je fajně.

(pokračování zítra o nesmlouvavém smlouvání)