S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Špatně naložený slon

Naše skupinka se dohodne, že se stále hodlá držet pohromadě, takže nad mapkou zasvěceně plánujeme a odborně zakreslujeme, kudy se vydáme teď. Hned na prvním rozcestí odbočujeme špatně.

Ale to je vlastně jedno. Na hlavní cestu v různých intervalech navazují další okruhy tvořené většinou polními cestami, kterými se dá celý park prokřižovat. Můžeme zde bloudit s lehkým srdcem, protože se prostě vždycky k některé z bran, dostaneme. Hodíme tedy za hlavu, že se nedržíme plánu, necháváme si vytřepat kosti na hrbolatém povrchu a fixujeme okolí jak sázkař dostihový závod. Každé neplánované odbočení nás odměňuje skvělou podívanou. Tamhle kousek vedle stromu vidíme slona dopřávajícího si svým chobotem prachovou sprchu, za zatáčkou potkáváme dva nosorožce, maminku s mláďátkem, za vysokými stébly trávy s námi hrají na schovku. Na dalším okruhu narážíme na jezírko, kde si čtyři hroši dávají siestu a otvírají tlamy tak, že skoro vidíme jejich snídani.

Mimo hlavní zvířecí hvězdy parku potkáváme i spoustu dalších zajímavých zástupců fauny, bleskurychlé ještěrky, obří vážky, různobarevné ptáky. Pomalu se prokousáváme polní cestou a Bohouš najednou vykřikne: „Slon, tady, zastav!“ Manžel dupne na brzdu. Chvíli očima hledáme v dálce mezi stromy a nenacházíme. Nenacházíme v dálce, protože slon stojí u stromu pár metrů od silnice, je to solidní exemplář, odhadem tak 4 metry vysoký, a pozoruje nás zvědavěji než my jeho. „Ten je nádherný,“ nevím, proč šeptám, „ale psali, že od něho máme být padesát metrů, že? Tenhle kdyby natáhl chobot, tak na nás dosáhne, raději bysme už měli jet.“ Jako by mě solidní exemplář slyšel, otáčí se směrem k našemu autu. „Tati, jeď,“ zaječí Jeronýmek. Manžel vyráží jak z boxu Formule 1, ve zpětném zrcátku vidíme druhé auto v těsném závěsu a za ním v poklidu kráčejícího slona, kousek nás sleduje a pak si odbočí do savany. „Ufff,“ oddechnu si. „Tenhle byl naštěstí v klidu, pamatuješ, jak jsme tady minule viděli toho naštvaného slona? Jak chtěl pokácet ten strom?“ „Jojo, a zezadu nás blokoval ten renault s přívěsem, kdyby se na nás tenkrát ten slon rozběh, rozdupal by nás na palačinku.“

Oddechnu si předčasně. Polňačka je upravená asi jako lesní cesta v Beskydech po těžbě stromů a my najednou zůstáváme stát. Zasekli jsme se podvozkem. Manžel párkrát zatúruje motorem, jenže bezvýsledně. Slon naštěstí už zmizel daleko v podrostu, od toho nebezpečí nehrozí, ale co my víme, co tu je, co není vidět? Sedíme a přemýšlíme, co teď. Podíváme se s manželem na sebe, on hluboce povzdechne: „kdyby něco, měl jsem vás rád,“ a otevře dveře od auta. Jeronýmek se vzadu rozvzlyká: „tati, ne, tady se přece nesmí vystupovat, co když tě něco sežere.“ Manžel jen pokrčí rameny a vystoupí ven obhlédnout situaci. Hrdina. Chlapci vzadu zaraženě mlčí, pootevřeným okýnkem slyším vřískání dětí z auta za námi: „strejdo, běž zpátky, umřeš, umřeš!“ Strejda neumírá, obchází auto a hledá, na čem visíme. V blízkém okolí zřejmě žádná hladová divá zvěř ani jedovatá zelená mamba nečíhá, proto se odvážím vystoupit taky. Jen co vylezu, zaslechnu z auta za námi zoufalé: „neee, a teď umře i teta!“ Ani já neumírám. Pomáhám manželovi vyndat ten kámen, o který jsme se zadním kolem zasekli. Daří se a můžeme jet. Napjatá nálada v autě poleví. „Mami, tati, mám vás rád.“ „My tebe taky, Bohoušku.“

Je čtvrt na pět a v pět se park zavírá. Najedeme zpátky na hlavní cestu, za dvacet minut bychom měli být u brány. „Kluci, podívejte na vyvrácené stromy,“ všímám si nepořádku podél cesty. V pravidelných intervalech také míjíme další stopy procházejícího slona, obří páchnoucí koblihy a o kousek dál je zácpa. Stojí před námi fronta aut mířících z parku, vepředu náklaďáček s turisty a průvodci, trochu nakřivo. A takových 30 metrů před námi, ještě více vepředu stojí na silnici frustrovaný sloní samec a vyřizuje si účty se stromem. Zuřivě přešlapuje, dupe, ušima mává jak levičácký student palestinskou vlajkou a chobotem zběsile rve větve, aby ho vyvrátil z kořenů. Ten nereaguje, což zvíře vytočí ještě víc. Manžel zkontroluje, jestli za námi někdo nestojí, třeba zas nějaký chytrák s přívěsem, a trochu couvne, abychom v případě nouze měli prostor pro manévrování a děláme, že tam nejsme, jak jen pětičlenná rodina s autem může dělat, že někde není. „Vidíš, takhle vypadáš, když máš hlad,“ rýpnu si do manžela. A vzápětí zadoufám, že se slon nerozběhne směrem k nám, protože tahle poslední slova bych si nechtěla nechat vytesat na náhrobek. „Však někdy máme doma tak prázdnou ledničku, že bych ji nejradši taky rozbil chobotem.“

Naštěstí má strom větší výdrž než slon, který se po deseti minutách svým marným zápolením vysílil, rozčileně odchází do savany a my se konečně dostáváme ven z parku.

(pokračování zítra o hrozbě hladovění)