S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Slow fast food

Dnes míříme do Phezulu village, je to moje srdcovka. Při každé cestě do JARu se tam jedu podívat. Zbytek výpravy má smůlu a jede taky. Moje děcka musí jet se mnou kulturně se vzdělat, manžel bude řídit.

A Tereza tvrdí, že Tomáš s jejich dětmi prý chtějí jet moc rádi a dobrovolně.

Jenže nejdřív se musíme někde najíst. Pokud čekáte, že když dostanete cestou po dálnici N3 hlad, budete se muset spokojit s trochou polévky, kterou vám nalije statná černoška do dřevěné misky z kotlíku bublajícího nad otevřeným ohništěm a přidá k tomu obilnou placku upečenou na kameni, budete zklamáni. Podél en trojky potkáte v přiměřených rozestupech dostatek benzinek s restauracemi. Pokud tedy fastfood považujete za restauraci.

„Mami, mám hlad,“ ozývá se asi po čtvrt hodině jízdy Bohouš. „Bohoušku, vždyť jsi před chvilkou snídal.“ „Já mám taky hlad,“ přidává se Jeroným. „Ach jo, tak na nejbližší benzince zastavíme.“ Že se vůbec divím. Chvíle, kdy v naší rodině někdo nemá hlad jsou vzácnější než ticho. „Já chci jet do Steers, tam mají nejlepší hambáče,“ vymrčuje si Edouš. Má pravdu, šťavnatým hamburgerům ze Steers nesahají ty z mekáče nebo z Burger Kinga ani po spodní housku. Mrknu do navigace: „Edoušku, buď se spokojíme s Whimpy’s, nebo si počkáš dvě stě kilometrů.“ „Ok, tak Whimpy’s,“ zabrble Edouš a tímto je návrh jednomyslně přijat. „Děcka, my budem zastavovat na oběd,“ volám do sousedního vozu Jonymu, „jsme kousek před benzinkou Engen, stavíme se tam.“ „Jo, teto, najdu si to a ozvu se.“ Za minutku mi přichází zpráva na Whatsapp, že se tam potkáme.

„Super, už jsme tady,“ zaraduje se Bohoušek, „já mám strašnou žízeň.“ Naše pubertální trojice s námi rodiči po dnech společné jízdy odmítá sdílet jakoukoliv další tělesnou blízkost navíc a sedá si ke stolu na opačném konci. V JARu je zvykem, že každý stůl v restauraci má přidělenou obsluhu. Číšník nebo servírka se nejdřív přijdou představit a přijmou objednávky na pití. Rychlost, pardon, pomalost, obsluhy se liší provincii od provincie, restauraci od restaurace. Mně osobně přijde, že rychlost obsluhy je přímo úměrná vzdálenosti od oceánu. Čím blíž jsme, tím pomalejší chůzi obsluha vykazuje.

Aby moji teorii potvrdila, rozvážně se k nám přišourá mladá paní: „Dobrý den, jsem busy,“ oznámí nám. Zpočátku na ni nechápavě hledíme, proč nám sděluje, že je zaneprázdněná. Asi ji máme politovat? Pak si ale všimneme jmenovky: Busy. Skutečný nomen omen pro africkou servírku. Objednáme si něco na žízeň a ponoříme se do menu. Vlastně ani nečekáme moc dlouho a na našem stole stojí všechny ty sprity, fanty a coca-coly. Pohlédnu na klukovský stůl, jestli už taky dostali pití, měli chudáčci takovou žízeň. Jeho obsah mě trochu zarazí: „Hoši, u vás to vypadá jak v sakurovém sadu? Fakt vám přijde, že jahodový shake se šlehačkou je to nejlepší pro pitný režim?“ „Chill out, mama,“ zubí se na mě Edouš a manžel mávne rukou: „Tak je nechej, ať si to kluci užijou.“ Vlastně proč ne, jsme na dovolené na jiném kontinentu, máme léto v únoru, jídlo v restauraci i v obchodě je tady nejmíň o třetinu levnější než u nás… „To je fakt,“ souhlasím a objednávám si taky jeden.

Zdá se, že přinesením nápojů Busy svou pracovní kapacitu vyčerpala a dopřává si zaslouženou pauzu. Nebo tady má možná obsluha tachografy jako kamioňáci. Než nám přinese hamburgery s hranolkama zíráme na kuchyň jak na hypnotické kyvadlo další půlhodinu. Tady dostává výraz „slow food“ nový rozměr. Ale co, však jsme v Africe, nedaleko pobřeží, tady se nikam nespěchá. Ani my nespěcháme.

(pokračování zítra o Phezulu village)