S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Připraveni ke startu

V dostatečném předstihu několika měsíců začínám náš výlet zařizovat. Letenky, pronájem auta, pojištění storna, cestovní pojištění, mezinárodní řidičáky, pasy, kufry, kopie rodných listů dětí pro klid duše,

slivovici jako dar a lexaurin jako nutnost…nebo naopak?

Dospívám k názoru, že hoši by se na přípravách mohli taky podílet: „Kluci, teď o víkendu se budem chystat. Sbalte se každý sám, v neděli odpoledne to zkontrolujem,“ dávám si trochu rezervu, protože nemusím být Sibyla, abych tušila, že tohle nedopadne. „Mami, já se tak těším, sbalím se hned,“ překvapí mě svou aktivitou Bohoušek. Fajn, aspoň s jedním chlapečkem nebude tolik práce. „Tak, hotovo,“ objeví se zhruba za deset minut, v jedné ruce telefon a nabíječku, v druhé plavky. Beru zpět. Se všema chlapečkama bude dost práce. Na druhou stranu…rozhodně nemůžu synáčkům upřít snahu. Připravují se všichni. „Mami, přidáš nám stovku na kapesné?“ vypálí na mě Edouš, Bohoušek postává kousek za ním. „Fakt mě s tím musíte otravovat zrovna teď?“ „Jo, my si potřebujem natrénovat to smlouvání.“ Jeroným mezitím studuje na youtube křováčtinu a mlaskáním mě zkouší ze slovíček.

Najít rozumné ubytování za rozumnou cenu pro výpravu o velikosti menšího školního zájezdu zní asi tak schůdně jako osedlat žirafu, ale mě to baví. Cestuju po mapě a kochám se vzpomínkami. V duchu zase projíždím savanou a vyhlížím stádo buvola, nemůžu se vynadívat na panoramata Dračích hor a nechávám se ohlušovat burácením Indického oceánu tak, že už se mi do hlavy nic dalšího nevleze.

„Prosím tě, jak tam budeme prát?“ vrací mě do reality spolucestující kamarádka Tereza. Přemýšlím, jak zformulovat odpověď pro někoho nepolíbeného tamními poměry a zvyklostmi a vypadne ze mě: „Asi u strejdy, on má černošskou služebnou, tak jí dáte prádlo a pár randů a ona vám to vypere i vyžehlí.“ „Ty jo, to z ní jak replika z Jihu proti Severu,“ směje se. Vypadá to, že tím máme poslední zásadní věc dořešenou. Teď už jen zbylou dobu do odjezdu trnu, jestli nám plány něco nezhatí, ale zároveň se zas po letech na něco fakt nezřízeně těším. Jak malé děcko na Ježíška...

(pokračování zítra)