S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Pilanesberg National Park

Ráno se s manželem probouzíme do ticha. „Dobré ráno, řekni něco.“ „Něco.“ „Dobré, slyším,“ ujišťuje se manžel po včerejšku. „Jak jste se vyspali?“ ptám se Terezy scházející z horní ložnice. „Na hovno,“ vystihne noc za nás všechny.

A můžeme se těšit na další výlet. Jedeme na safari do Pilanesberg National Park prohánět lvy a slony, anebo možná lvi a sloni budou prohánět nás.

Pilanesberg je jedním z mála národních parků v Jižní Africe, kde lze zahlédnout velkou pětku, a zároveň nechytit malárii. Na prohlídku se můžete vydat v doprovodu průvodce v otevřeném terénním náklaďáčku nebo můžete zvolit naši variantu. Samostatnou prohlídku ve vlastním voze, není podmínkou mít pohon 4x4. Cizinci jsou v Pilanesbergu velmi drazí hosté. Vstupné nás stojí pětkrát víc než Jihoafričany. Dostáváme za něj plánek parku a plánek naštvaného slona. Jak ve volné přírodě uvidíte slona se zvednutým chobotem a roztaženýma mávajícícíma ušima, nepózuje vám, abyste s ním vyfotili selfie. Když ještě ke všemu dupe, naznačuje tím, že by ho mohlo napadnout zasednout vám kapotu nebo rovnou posádku. Pokud máte aspoň trochu zdravého rozumu a pudu sebezáchovy, zastavíte v bezpečné vzdálenosti nebo, pokud možno, odjedete pryč. Dále byste neměli mít v autě otevřená okýnka a víceméně bezpečně lze vystupovat jen na určitých místech.

Důrazně předáváme informace nezletilému zbytku posádky. Chlapci mají tahle na dálku pro strach uděláno. Edouš by se po parku šel klidně projít pěšky a Bohouš se těší, že si takového slona pohladí. Zamykáme tedy všechny dveře a vyrážíme za závoru do parku. Naši stejně poučení kamarádi jedou v závěsu za námi. Šineme se po jedné z vyasfaltovaných silnic, z nichž sem tam odbočuje zaprášená polňačka a zpočátku sledujeme spíš díry na cestě než okolí. „Asi jim tu jezdí málo cizinců, že si nejsou schopní ani spravit cestu,“ zahučí manžel při silničním slalomu.

Co se týče počasí, je teď v Africe nádherně. Letní nebe se jen občas rychle zatáhne a přijde dešťová přeháňka, poměrně intenzivní, ale bývá k nám milosrdná, přichází většinou v noci nebo ráno. Díky tomu jsou africké pahorky již věky vyhaslého kráteru opravdu zelené a skupinky stromů rostoucí na rozlehlých pláních přecházejí na kopcích v souvislejší povrch. „Jééé, podívejte, tamhle, antilopa…tati zastav zastav…a tam tam, žirafa a se žirafátkama,“ nadšeně na sedačce poskakuje třináctiletý Edouš, jehož nejrozvinutější věta směrem k nám v posledních měsících zněla „mama, chill out“, a fotí naše první úlovky. Antilopa impala nám poslušně pózuje před kapotou a okusuje keř, v dálce na úpatí pahorku pomalu a důstojně prochází žirafa a učí svá dvě mláďátka, kde svými fialovými jazýčky ochutnají nejlepší pochoutky.

Aspoň trochu pootevíráme okýnka, jen tak, aby se tam nevlezla lví tlapa nebo sloní chobot a nasáváme zvuky typicky letního dne, cvrkání cvrčků, bzučení hmyzu a vrčení motoru auta a mně se tento způsob února zdá poněkud úžasným. Za pár kilometrů pomalé jízdy, povoleno je maximálně 30 km za hodinu, přijíždíme do Pilanesberg centre, tam můžeme v parku legálně vystoupit z auta a potkáváme se s posádkou druhého vozu. Pilanesberg centre je vlastně restaurace s velkou zahrádkou s výhledem na jezírko, kam ptáci a antilopy chodí pít, všichni za dne bílého.

Objednáme si a nastává idyla. My dospělí v klidu pozorujeme stáda antilop springbok přicházející k napajedlu a vyjasňující si hierarchii se dvěma velkými antilopami Eland, které se pasovaly na kápa celé oblasti. Naše trojice puberťáků pobíhá okolo a neúspěšně se snaží antilopy přilákat. Trojice prcků mezitím hypnotizuje stroj na výrobu ledové tříště. „To je ale krásně, co?“ povzdechnu si, „ani se mi nechce věřit, že před čtyřmi dny na mě sněžilo, bacha opice!“ „Kšá, jedeš,“ vyskočí naši pánové a odhánějí paviána, který si k nám na stůl přišel pro svačinu. Ten na ně vycení zuby, ale uzná, že máme přesilu, pomalu se zvedne, vystrčí na nás zadnici a odkráčí si krást jinam. Trochu mi připomíná některé naše vládnoucí politiky. Až na to, že ti jinam krást neodcházejí.

(pokračování zítra o velkých naštvaných slonech)