S děckama do JARu - cestopis na dobu, kdy je lepší sedět doma: Otvíračka jak za socíku

„Tak co, jedem nakoupit na to braai?“ ptá se manžel Tomáše, hned jak se sejdem za branou. „Cože?“ „Jedem nakoupit na tu grilovačku?“ „Jo aha, no jasně,“ souhlasí Tomáš.

V našem rezortu po včerejší pravidelné party pořádají dnešní mimořádnou party. Oslavu desátého výročí existence. Bude to sice jako grilovat vedle nastartovaného vrtulníku. Ovšem jíst uprostřed technoparty je rozhodně jednodušší než při ní spát a aspoň se umrtvíme steakem a klobásou. Plán je jednoduchý a následující: za cca 50 minut dojedeme do Rustenburgu, kde jsme ubytovaní, ve Food Lover’s Market, což je skvěle zásobený supermarket, který všichni milovníci jídla milují, nakoupíme steaky, jimiž by nepohrdli ani šéfkuchaři v Messiho domovině a konečně se pořádně nacpeme.

Nyní však přichází další kulturní šok. Je totiž neděle a nemáme dost času. Zapomněli jsme, že nejsme v Česku, ba ani v Evropě. Ne že by nám podle slonů, žiraf, rozbitých cest – vlastně právě tohle až tak zásadní rozdíl není – a 30 stupňů v únoru nedošlo, že jsme na opačné polokouli. Jen jsme nevzali v úvahu, že, narozdíl od Evropy, je zde otevírací doba obchodů, jak u nás za hlubokého socializmu. Zejména o víkendu. „Děcka, změna plánu,“ volám navigátorovi Jonášovi do druhého vozu, „Food Lover’s zavírá v pět, to už jsme prošvihli, podívám se, kde jinde bysme mohli nakoupit, a ještě se ozvu.“ „Rozumím a vyřídím,“ potvrzuje navigátor. Za chvilku volá zpátky: „Teto, našli jsme, že tady kousek po cestě je Spar, zastavíme tam a nakoupíme.“ „Jony, prosím tě, tady nikde nenakupujte. Začíná se stmívat, je to nebezpečné. Nakoupíme raději někde v Rustenburgu, tam je to víc v klidu.“

Vypadám jako hysterka. Ale opět si musíme uvědomit, že nejsme v Česku, ba ani v Evropě. Na pohyb v rizikových lokalitách sice máme dlouhodobou průpravu z našeho rodiště, jenomže při nákupu v Ostravě Přívoze v Albertu vám maximálně někdo u zeleniny vytáhne peněženku z kabelky. Tady jsme v Jihoafrické republice, v zemi s jedním z nejvyšších indexů kriminality na světě. Tady se klidně stane, že na vás někdo vytáhne ze svojí kabelky bouchačku. Můžeme se sice utěšovat, že JAR za tu pověst vděčí hlavně Johannesburgu, ale i v této malé vesnici začínají shlukující se skupinky místních s přicházejícím soumrakem působit tak nějak znepokojivě. Tak znepokojivě, že i kdybychom dostali defekt, raději bych se odkodrcala s autem po ráfku než tady zastavit.

Bo neni čas, plánujeme nákup z vozu do vozu s navigátorem Jonášem: „Jony, my koupíme kuřecí steaky.“ „Mamka říká, že my hovězí.“ „My nějakou zeleninu.“ „My prý omáčky.“ „My koření.“ „My brikety.“ Nakonec stíháme, deset minut před zavíračkou přibíháme ke Sparu v Rustenburgu. Pocit ohrožení se pohybuje na úrovni přívozského Albertu. Dokud nepřijdeme ke vchodu, kde se nám do cesty postaví rozložitý černoch. „Backpack,“ ukáže devítiletému Samíkovi na záda, natáhne ruku a naprosto samozřejmě čeká, že mu batoh odevzdáme. Kousek za ním zahlédnu pár dalších tašek postavených v rohu. „Jo, on se bojí, abysme jim tu nekradli,“ dojde Tereze. Tlačí nás čas, jestli nestihnem nakoupit, budeme dnes večer hladovět jak na veganské svatbě. A tak odevzdáváme batoh a vbíháme do obchodu.

(pokračování zítra o obsluze s tempem přímo vražedným a couvajícím dorůstajícím měsíci)